IV. ÚS 1725/10

Odůvodnění

I. Včas podanou ústavní stížností napadla stěžovatelka shora označená rozhodnutí obecných soudů, v nichž spatřovala porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka namítala zejména porušení principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo. Konkrétně stěžovatelka obecným soudům vytkla, že rozhodly pouze na základě nepřímých důkazů a těmto nepřímým důkazům nevěnovaly patřičnou pozornost. Skutečnost, že poškozená - matka stěžovatelky - nebyla vyslechnuta před svou smrtí (a nebyl tak opatřen přímý důkaz) přičítala stěžovatelka liknavosti policie. Mezi jednotlivými provedenými důkazy panovaly dle stěžovatelky rozpory, jimž se obecné soudy náležitě nevěnovaly. Šlo zejména o rozpory mezi znaleckými posudky týkající se duševního zdraví poškozené či o rozpor mezi výpověďmi MUDr. H. a svědkyně Š. Dále stěžovatelka kritizovala přístup nalézacího soudu k některým důkazům. Při hodnocení výpovědi M. P. soud opomenul zmínit, že podle této svědkyně stěžovatelka své matce nikdy dříve fyzicky neubližovala. Zároveň tento soud pouze obecně konstatoval, že nezjistil žádné relevantní skutečnosti z grafologického posudku, který nechala stěžovatelka vypracovat a z něhož vyplývalo, že matka stěžovatelky byla náladová, intrikánská a za nevinnou tváří skrývala neloajálnost. Výpověď svědkyně D. pak byla soudem překroucena. Část odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je pak zcela nesrozumitelná a nepřezkoumatelná. II. Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy všech instancí, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovatelce i ostatním účastníkům řízení známy.

Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Pokud jde o provádění důkazů a jejich hodnocení či rozhodování o vině a o trestu, je tato činnost svěřena obecným soudům. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. a u., sv. 15, č. 98), až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva např. v důsledku svévole anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ve vztahu k rozhodování soudů v trestním řízení je pak třeba zdůraznit, že jsou to především obecné soudy, které rozhodují o vině a trestu (čl. 40 odst. 1 Listiny). Námitky stěžovatelky v zásadě pouze polemizují s hodnocením jednotlivých důkazů či skutkového stavu jako celku. V této souvislosti Ústavní soud především konstatuje, že námitky obsažené v ústavní stížnosti uplatnila stěžovatelka již v průběhu trestního řízení, v rámci své obhajoby a zejména opakovaně v odvolání a dovolání, přičemž argumentace ústavní stížnosti je téměř totožná s odůvodněním námitek uplatněných stěžovatelkou v těchto opravných prostředcích. Ústavní soud zdůrazňuje ustálenou rozhodovací praxi, z níž vyplývá, že stěžovatelčina skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit porušení ústavních práv. Jak shora uvedeno, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat obecnými soudy provedené hodnocení důkazů ve smyslu zaujetí odlišných skutkových závěrů, nejedná-li se o rozpory mezi provedenými důkazy a vyvozeným skutkovým stavem zakládajícími vykročení z mezí ústavních kautel. Takové vybočení z ústavních postulátů v dané věci zjištěno nebylo. Ústavní soud v prvé řadě nemůže přitakat stěžovatelčině námitce, podle níž absence přímých důkazů a malá pozornost věnovaná důkazům nepřímým znemožňovala vyslovit závěr o její vině. Ústavní soud však konstatuje, že obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení. Úvahy soudů vztahující se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování. Důkazy byly provedeny v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu a - byť šlo o důkazy nepřímé - tvořily uzavřený řetězec, na jehož základě mohly obecné soudy vyslovit ústavně konformní závěr o vině stěžovatelky. V tomto kontextu neobstojí ani stěžovatelčiny námitky stran údajného rozporu mezi znaleckými posudky a překroucení některých důkazů; těmto otázkám se v dostatečném rozsahu věnovaly obecné soudy, a Ústavní soud tak může na jejich rozhodnutí - maje je za ústavně konformní - odkázat. Ústavní soud tedy uzavírá, že právo stěžovatelky na spravedlivý proces nebylo zasaženo či dokonce porušeno v žádném z tvrzených aspektů. Obecné soudy postupovaly v souladu se zásadami presumpce neviny i in dubio pro reo, rozhodnutí obecných soudů byla řádně odůvodněna, důkazy byly řádně vyhodnoceny a právní závěry v napadených rozhodnutích obsažené nebyly v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 7. prosince 2010

Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu