Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. K. H., advokátky, sídlem [adresa] Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2020 č. j. 12 To 67/2020-1486 a usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. listopadu 2019 č. j. 16 T 132/2017-1477, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž podle jejího tvrzení došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným usnesením v plném rozsahu zamítl stěžovatelčin návrh na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů v trestním řízení, ve kterém vystupovala jako obhájkyně.
3. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, kterou Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění uvedl, že stěžovatelčino právo na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů zaniklo podle § 151 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, protože uvedený nárok nebyl stěžovatelkou uplatněn ve lhůtě jednoho roku, což ani sama stěžovatelka nezpochybňovala. Neměl-li okresní soud důvod žádosti (ani zčásti) vyhovět, musel ji logicky zamítnout.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že k vydání zamítavého výroku nemá soud pravomoc. Soud může podle § 151 odst. 3 trestního řádu rozhodnout pouze o výši odměny, nikoliv o jejím zamítnutí. Zákon neumožňuje soudu o výši odměny nerozhodnout, což se fakticky v dané věci stalo. Tím překročil své pravomoci. Otázka zániku práva na odměnu je pak dle stěžovatelky samostatná a ve výši odměny nevýznamná. Soud nedal stěžovatelce možnost seznámit se s jeho názorem a včas na něj reagovat. Krajský soud se pak vůbec nevypořádal s uplatněnou argumentací. V zákoně podle stěžovatelky neexistuje žádná prekluzivní lhůta k podání návrhu na rozhodnutí o výši odměny. Z napadených rozhodnutí není zřejmé, proč soudy rezignovaly na rozhodnutí o výši odměny, které může být pro stěžovatelku podkladem pro další právní jednání.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je advokátkou, tudíž nemusí být právně zastoupena jiným advokátem [srov. stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Ústavní soud nemůže než přisvědčit odůvodnění usnesení krajského soudu. Podle § 151 odst. 3 trestního řádu soud rozhoduje o právu na odměnu a náhradu hotových výdajů popsaného v § 151 odst. 2 trestního řádu, přičemž je třeba takový nárok "uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila, jinak nárok zaniká..." Obecný soud proto není v roli jakéhosi "účetního", který má snad povinnost propočítat hodnotu stěžovatelčiny práce "pro další právní jednání a postavení". Taková povinnost mu pak nevyplývá ani z jiného zákonného ustanovení. Zaniklo-li uvedené právo podle § 151 odst. 2 trestního řádu, je logické, že návrh obhájce je nutné zamítnout. Jakýkoliv jiný výrok by byl v rozporu se zněním i smyslem zákona, jakož i ustálenou soudní praxí. Na zřejmé důvody zamítnutí jejího návrhu, vyplývající přímo ze zákona (a neodvislé tedy od skutkových okolností a jejich hodnocení), mohla stěžovatelka reagovat ve stížnosti. Výsledek řízení tedy nelze hodnotit jako tzv. překvapivý.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2020
Jan Filip v. r. předseda senátu