Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti RNDr. P. B., CSc., právně zastoupeného JUDr. Josefem Lžičařem, advokátem se sídlem [adresa] směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2008, sp. zn. 7 To 294/2008, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla narušeno jeho ústavně zaručené právo na svobodu a právo nebýt stíhán a zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, zaručeným v čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zaručené rovněž v čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech; právo na rovnost zaručenou v čl. 1 a v čl. 37 odst. 3 Listiny; právo na zákonného soudce zaručené v čl. 38 odst. 1 Listiny; právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy; a rovněž právo na obhajobu zaručené v čl. 40 odst. 3 Listiny. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. února 2008, sp. zn. 9 T 12/2008, byl stěžovatel, společně s dalšími sedmi spoluobžalovanými zproštěn obžaloby. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze byl citovaný rozsudek zrušen v celém rozsahu a věc byla vrácena soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí věci (výrok 1.), podle § 262 trestního řádu nařídil odvolací soud projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu (výrok 2.) a odvolání poškozené bylo zamítnuto (výrok 3.). Stěžovatel ve své obsáhlé ústavní stížnosti především poukázal na skutečnost, že v téže věci se jednalo o třetí rozhodnutí nalézacího soudu o zproštění obžaloby a současně o třetí rozhodnutí odvolacího soudu o vrácení věci k novému projednání. V projednávané věci navíc došlo k přikázání věci senátu v jiném složení, což stěžovatel považuje za snahu vnutit soudu prvého stupně vlastní přesvědčení o vině obžalovaných. Takový postup považuje stěžovatel za protiústavní, zasahující do jeho zaručených práv. K tomu poukázal na judikaturu, konkrétně na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 176/04; IV. ÚS 321/04; II. ÚS 268/03; IV. ÚS 260/05; I. ÚS 553/05; III. ÚS 575/01 a I. ÚS 608/06. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části nepřípustná a z části zjevně neopodstatněná. Ústavní soud před tím, než přistoupil k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumal, zda tato splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. To se týká podmínek ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, které vyžadují, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je procesním nástrojem, jenž je vůči ostatním prostředkům, sloužícím k ochraně práv, ve vztahu subsidiarity. Jak již Ústavní soud judikoval, (nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 publ. ve SbNU., sv. 19, č. 111), ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecných soudů; Ústavní soud v této souvislosti představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů. Pokud tedy stěžovatel napadá rozhodnutí kterým je věc vrácena soudu nalézacímu k novému projednání a rozhodnutí ve věci, je třeba na takovou ústavní stížnost nahlížet jako na nepřípustnou, neboť v průběhu následného řízení přísluší stěžovateli celá řada procesních nástrojů k ochraně jeho práv. Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavnímu soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. Za takovou je třeba považovat část ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí o vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí. K části ústavní stížnosti, v níž stěžovatel napadl výrok, jímž byla věc přikázána senátu v jiném složení, pak Ústavní soud odkazuje na čl. 38 odst. 1 Listiny. Podle tohoto ustanovení: "Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.". Vzhledem k tomu, že zákon stanoví příslušnost soudce, je zřejmé, že i případná výjimka, je-li stanovena v zákoně, tuto příslušnost určuje zákonným způsobem. Ustanovení § 262 trestního řádu umožňuje, při rozhodování o odvolání, společně s vrácením věci nalézacímu soudu nařídit projednání v jiném složení senátu. Z napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze je patrné, že soud využil zákonné možnosti a dostatečně, v mezích ustanovení § 262 trestního řádu, tento svůj postup odůvodnil. Proto v něm nelze spatřovat rozhodování vybočující ze zásad trestního řízení. Městský soud v Praze adekvátně a ústavně souladným způsobem popsal, jakými úvahami se řídil a z jakých konkrétních okolností při vyvození stěžovatelem kritizovaného závěru vycházel. Tak postačí na toto rozhodnutí odkázat. Z odůvodnění odvolání je rovněž patrné, že do hodnocení důkazů odvolací soud nezasáhl. Pouze soudu prvého stupně vytkl neprovedení důkazů v dostatečném rozsahu, přičemž takové zadání plynulo z dřívějších rozhodnutí, jimiž byla věc vrácena k novému projednání. Odvolací soud tedy pouze soud nalézací nabádá k provedení odpovídajících zjištění a dostatečnému odůvodnění zjištěných závěrů. Jedná se však o právně závazné názory odvolacího soudu, nikoliv imperativ směřující k podobě hodnocení důkazů. Ústavní soud toto rozhodnutí proto nemohl posoudit tak, že by došlo k pokusu instanční cestou vnutit nižšímu soudu vlastní hodnocení důkazů. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V části ústavní stížnosti směřující proti přikázání věci jinému senátu neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzené pochybení, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. března 2009 Vlasty Formánkové předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu