IV. ÚS 1751/13

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv na spravedlivý proces a soudní ochranu garantovaných hlavou pátou Listiny základních práv a svobod.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, podala stěžovatelka k Okresnímu soudu Plzeň - město návrh na zvýšení výživného pro svého nezletilého syna. Soud v napadeném rozsudku návrhu částečně vyhověl, když částku, kterou je otec dítěte povinen na výživu nezletilého přispívat, zvýšil ze 4 000 Kč měsíčně na 5 000 Kč (výrok I.). Dále soud otci uložil povinnost uhradit k rukám stěžovatelky částku 3 000 Kč jako nedoplatek na zvýšeném výživném za období předcházející rozsudku (výrok II.). V dalších výrocích soud rozhodl o změně dřívějšího rozhodnutí o stanovení výživného (výrok III.) a o nákladech řízení (výrok IV.).

Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí podala odvolání, neboť se dožadovala, aby výživné bylo stanoveno částkou ve výši 6 000 Kč měsíčně. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a IV. potvrdil (výrok I. odvolacího rozhodnutí), přičemž výrok II. prvostupňového rozhodnutí zrušil pro nadbytečnost, jelikož otec dítěte již nedoplatek uhradil (výrok II. odvolacího rozhodnutí). Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost. Stěžovatelka soudům především vyčítá, že se dostatečně nevěnovaly finanční situaci otce dítěte, jelikož se spokojily jen s jeho tvrzeními, aniž by je jakkoli ověřily. Soudy tudíž dle mínění stěžovatelky nebyly nestranné, neboť po účastnících nevyžadovaly ekvivalentní důkazy. O těchto nedostatcích dle stěžovatelky svědčí i skutečnost, že podle odvolacího soudu jsou příjmy otce přibližně o 5 000 Kč vyšší, než tvrdil soud nalézací.

Do ústavně zaručených práv stěžovatelky mělo být dále zasaženo i tím, že se obecné soudy nevyjádřily k jejímu důkaznímu návrhu stran ověření způsobu užívání bytu, jehož je otec nezletilého vlastníkem. Soudy se údajně spokojily s tvrzením otce, že byt užívá dědeček nezletilého. Jestliže soudy neodůvodnily, proč navržený důkaz neprovedly, postupovaly podle stěžovatelky v rozporu s požadavkem transparentnosti řízení.

Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoli běžné zákonnosti. Ústavní soud není součástí obecné soustavy soudů, a proto zásadně není ani oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Prostor pro kasační rozhodnutí Ústavního soudu je dán pouze tehdy, pokud bylo postupem soudů zasaženo do ústavně zaručených práv účastníků.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na nedostatky stran provedeného dokazování. Ústavní soud proto připomíná, že proces zjišťování a hodnocení skutkového stavu je v konkrétních případech věcí obecných soudů, přičemž zásah Ústavního soudu je vzhledem k výše uvedenému možný jen v případech, kdy se obecné soudy při provádění a hodnocení důkazů dopustí extrémního vybočení ze zákonných zásad (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2013 sp. zn. III. ÚS 282/13).

Takové pochybení Ústavní soud v předmětné věci neshledal. Pokud jde o první stěžovatelčinu námitku, z odůvodnění obou rozhodnutí jasně vyplývá, že finanční situace rodičů byla zjištěna na podkladě rozličných důkazů, mezi něž patří účetní doklady, výpisy ze sporožirového účtu či potvrzení o příjmech. Nelze tedy souhlasit, že by finanční situace otce nebyla dostatečně prokázána. Zároveň je v této souvislosti nutno odmítnout stěžovatelčino tvrzení, že si obecné soudy při zjišťování skutkového stavu nepočínaly nestranně. Závěry učiněné obecnými soudy se naopak jeví jako přiléhavé a spravedlivé. Jestliže stěžovatelka poukazuje na to, že odvolacím soudem byl otcův příjem zjištěn v odlišné výši, než v jaké byl zjištěn soudem nalézacím, lze k tomu pouze podotknout, že oba soudy zkoumaly výši příjmů za odlišná období.

Ohledně druhé stěžovatelčiny námitky Ústavní soud zdůrazňuje to, co ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti sama uvádí, a sice že soudy nejsou povinny provést všechny navržené důkazy, neprovedení navrženého důkazu však musí náležitě odůvodnit. V předmětné věci odvolací soud k námitkám stran nedostatečně zjištěné finanční situace otce uvedl, že otcovy příjmy byly za dané období (leden až září 2012) zjištěny správně. Odvolací soud následně sám zjišťoval otcův příjem pro období září 2012 až leden 2013, ačkoli v rozhodnutí neuvedl, jaké podklady ke zjištění použil a proč případně nepřistoupil k důkazu, který navrhovala stěžovatelka. Se stěžovatelkou lze souhlasit, že takový postup není uspokojivý, Ústavní soud však není toho názoru, že by se jednalo o vadu natolik závažnou, aby bylo nutno přistoupit ke kasačnímu rozhodnutí. Z rozsudků obecných soudů je patrné, že finanční situace otce byla zjištěna dostatečně, přičemž vzhledem k okolnostem se Ústavní soud nedomnívá, že by uvedené pochybení odvolacího soudu mohlo mít vliv na dokazování jako celek (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 793/10). V této souvislosti je významné, že příjem otce byl v rozmezí dvou let soudy zjišťován již poněkolikáté a nové rozhodnutí mělo za cíl především reflektovat změny v potřebách nezletilého způsobené nástupem na střední školu, což soudy také učinily, když částku, kterou je otec nezletilého povinen platit, zvýšily.

Z petitu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka žádá zrušení celého rozsudku odvolacího soudu, tedy včetně výroku II. Tím byla zrušena ta část rozsudku nalézacího soudu, kterou byla otci nezletilého uložena povinnost uhradit částku 3 000 Kč jako nedoplatek na zvýšeném výživném, jelikož tato částka již byla uhrazena. Z ústavní stížnosti ovšem není zřejmé, z jakého důvodu by tento výrok měl být zrušen. Důvod ke zrušení pak nelze vyčíst ani z přiložených rozhodnutí.

Petit ústavní stížnosti zároveň míří i proti výroku II. nalézacího soudu, který však byl soudem odvolacím zrušen. V tomto rozsahu proto musí být ústavní stížnost odmítnuta pro nepřípustnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Ve zbylé části Ústavní soud z výše uvedených důvodů podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. srpna 2013

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu

Odůvodnění

Rozvrhem práce Ústavního soudu byla shora označená věc přidělena IV. senátu, jehož členkou je též JUDr. V. F., proti které stěžovatelka podáním ze dne 5. 6. 2013 vznesla námitku podjatosti. Odůvodnila ji sdělením, že jmenovaná působila jako soudkyně, resp. předsedkyně soudu na soudech, proti jejichž rozhodnutím směřuje její ústavní stížnost, a s rozhodujícími soudkyněmi se odtud musí znát (některé byly i jejími "podřízenými"). Pochybnosti o její nepodjatosti tu jsou podle stěžovatelky "z důvodu jejích osobních vztahů k soudcům obecných soudů, které ve věci rozhodovaly"

Ve vyjádření k námitce podjatosti soudkyně V. F. uvedla, že se podjatá necítí, nemá žádný vztah ani k věci ani účastníkům řízení; "existence uváděných soudkyň" je jí sice známa, nikdy však k nim neměla žádné osobní ani "úzké pracovní" vztahy.

Podle § 36 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti; dále též tehdy, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu. Tyto podmínky v posuzovaném případě naplněny nejsou. Osobní vztah soudkyně V. F. k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům dán není zjevně, a ani stěžovatelka jej netvrdí. Není zde ani nepřípustný vztah k věci, neboť neexistuje přímý či alespoň zprostředkovaný právní zájem soudkyně na projednávané věci, resp. rovněž není tvrzen. A konečně neplatí, že by okolnost, že V. F. v minulosti působila na rozhodujících soudech (a z toho titulu se znala s konkrétními soudkyněmi), byla objektivně způsobilá ovlivnit nestrannost jejího rozhodování ve věci nyní projednávané. O nestrannosti jmenované soudkyně proto nejsou jakékoli legitimní pochybnosti (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 167/94, I. ÚS 370/04, II. ÚS 105/01, II. ÚS 105/01 a dalších).

Námitce podjatosti z těchto důvodů rozvrhem práce Ústavního soudu určený senát III. ÚS nevyhověl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. června 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu