Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Mgr. J. H., soudního exekutora Exekutorského úřadu Brno-město, se sídlem [adresa] zastoupeného JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph.D., advokátem, se sídlem [adresa] proti usnesení O. soudu v Litoměřicích ze dne 7. 4. 2014 č. j. 7 NC 5241/2006-26, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 26 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 89 odst. 2 Ústavy domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž O. soud v Litoměřicích rozhodl o námitkách JUDr. J. J., Ph.D., soudního exekutora Exekutorského úřadu Plzeň-jih, proti příkazu k úhradě nákladů exekuce vydaného stěžovatelem.
Z napadeného rozhodnutí připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že O. soud v Litoměřicích nařídil v květnu 2006 exekuci na majetek povinného V. P. k uspokojení pohledávky oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky a jejím provedením pověřil JUDr. J. D., soudního exekutora Exekutorského úřadu Plzeň-jih. Po odvolání J. D. z funkce soudního exekutora byl do uvolněného exekutorského úřadu jmenován JUDr. J. J., Ph.D. Oprávněná požádala o změnu soudního exekutora a navrhla, aby ji dále vedl stěžovatel. Ten exekuci se souhlasem J. J. převzal a při rozhodování o nákladech exekuce nepřiznal soudnímu exekutorovi J. J. žádné náklady za dosavadní vymáhání pohledávky. K námitkám J. J. O. soud v Litoměřicích ústavní stížností napadeným rozhodnutím příkaz k úhradě nákladů exekuce změnil tak, že povinného zavázal povinností uhradit dosud vzniklé náklady exekuce ve výši 3 933 Kč; ty představovala odměna soudního exekutora J. J. ve výši 1 500 Kč a jeho hotové výdaje ve výši 1 750 Kč včetně 21% daně z přidané hodnoty ve výši 683 Kč. O. soud uvedl, že v situaci, kdy exekuci prováděli dva exekutoři, považoval za nutné odchýlit se od doslovného znění vyhlášky č. 330/2001 Sb. a za spravedlivé z hlediska přiměřenosti považoval, aby povinný hradil minimální exekuční náklady (odměna exekutora ve výši 3 000 Kč a paušální hotové výdaje ve výši 3 500 Kč) pouze jednou a aby tyto náklady byly mezi exekutory poměrně rozděleny.
V ústavní stížnosti stěžovatel s rozhodnutím exekučního soudu nesouhlasil. Byl si vědom toho, že soud nerozhodoval o jeho vlastních nákladech, uvedl však, že je jím v konkrétní věci vázán, neboť při rozhodování o nákladech vzniklých jemu osobně bude muset respektovat právní názor v něm vyložený. Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho práv a že v budoucnu již nebude mít možnost, jak je hájit.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy zkoumá formální náležitosti ústavní stížnosti a podmínky její projednatelnosti, tedy mimo jiné i to, zda stěžovatel je osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti.
Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Ústavní soud se prakticky identickou věcí již zabýval a v usnesení ze dne 14. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 1758/14 vyložil, proč nemohl názoru stěžovatele přisvědčit. S poukazem na stanovisko ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 (ST 23/42 SbNU 545) Ústavní soud připomněl, že exekutor má v průběhu exekuce dvojí postavení a jeho charakter se mění - při vlastní exekuční činnosti při vymáhání pravomocného rozhodnutí vystupuje exekutor jako veřejný činitel, při rozhodování soudu o nákladech řízení má postavení účastníka řízení. V projednávané věci sice bylo rozhodováno o nákladech exekuce, avšak šlo o náklady vzniklé dříve pověřenému soudnímu exekutorovi J. J.. Na stěžovatele tudíž nelze pohlížet jako na účastníka řízení, nýbrž výhradně jako na faktického vykonavatele soudní pravomoci v oblasti civilních exekucí. Za této situace na stěžovatele dopadají závěry stanoviska Ústavního soudu ze dne 9. 11. 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 (ST 9/16 SbNU 372), podle kterého "pokud stát vystupuje v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, čili jako nositel veřejné moci, z povahy věci není, a ani nemůže být nositelem (subjektem) základních práv a svobod".
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud i v nyní projednávané věci ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2014 Milada Tomková, v. r. soudkyně zpravodajka