Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2010 ve věci ústavní stížnosti MUDr. M. F., zastoupené JUDr. Janem Křečkem, advokátem, AK se sídlem [adresa] proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2009 čj. 28 Cdo 687/2009 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Z důvodů v ústavní stížnosti vylíčených domáhá se stěžovatelka zrušení shora uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, jímž byly zrušeny (vyjma výroku o příslušenství pohledávky) rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2007 čj. 22 Co 474/2006-165 a Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 3. 2006 čj. 34 C 146/2002-131.
Stěžovatelka uvedla (a Ústavní soud správnost tohoto jejího údaje z databáze svých rozhodnutí ověřil), že týž rozsudek dovolacího soudu napadla již ústavní stížností ze dne 27. 11. 2009, která byla pro nepřípustnost odmítnuta usnesením ze dne 25. 1. 2010 sp. zn. II. ÚS 3180/09.
Nynější ústavní stížnost nutno hodnotit jako návrh nepřípustný a současně i opožděně podaný.
Ohledně nepřípustnosti návrhu postačuje především odkázat na důvody obsažené ve shora citovaném usnesení Ústavního soudu. Toto rozhodnutí je stěžovatelce i jejímu právnímu zástupci známo, pročež opakovat jeho obsah bylo by nadbytečným formalismem.V této souvislosti je však s podivem, že právní zástupce stěžovatelky, ač advokát, který měl by být znalcem práva, uchýlil se k podání návrhu, o jehož nepřípustnosti musil mít (resp. měl mít) zjevnou vědomost. Takový postup byl by snad pochopitelný nejvýše v situaci, kdy by stěžovatelka, ač řádně a úplně advokátem poučena o procesní neudržitelnosti jí požadovaného postupu, na podání ústavní stížnosti trvala. I tehdy však byl by advokát stěžovatelky oprávněn smlouvu o poskytnutí právní služby neuzavřít, popř. vypovědět.
Neudržitelná je též představa, že by snad vedle sebe mohla existovat dvě rozhodnutí Ústavního soudu diametrálně se lišící. Kdyby Ústavní soud stěžovatelčin návrh věcně projednal, nebo mu dokonce vyhověl, zcela by podryl právní jistotu všech účastníků řízení před obecnými soudy, přičemž při vyhovění stížnostního žádání by ústavně nedovoleným způsobem uplatnil státní moc (srov. čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). I z tohoto pohledu je ústavní stížnost nepřípustná.
Také opožděnost ústavní stížnosti je evidentní. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Z obsahu spisu je zřetelné, že uvedená lhůta k podání ústavní stížnosti dodržena nebyla. Jde přitom o lhůtu kogentní, k jejímuž prominutí či prodloužení není Ústavní soud oprávněn, neboť je zákonem o Ústavním soudu vázán dle č. 88 Ústavy.
Stěžovatelka se mýlí, má-li za to, že ústavní stížnost podala včas vzhledem k ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Zde totiž nejde o prostředek k prominutí lhůty podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. K tomu možno odkázat např. na rozhodnutí Ústavního soudu III. ÚS 422/97, Sb.n.u., sv. 7, str. 419 nebo III. ÚS 351/97, Sb.n.u., sv. 10, str. 52, jakož i na všeobecně dostupnou komentářovou literaturu.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) a e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. června 2010
Miloslav Výborný, v. r. soudce zpravodaj