Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele L. V., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Taťánou Dokupilovou, advokátkou sídlem [adresa] Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. ledna 2019, č. j. 30 T 10/2018-485, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. března 2019, č. j. 6 To 11/2019-539, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 6. 2020 se stěžovatel s tvrzením o porušení svého práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení shora označených rozhodnutí.
Dříve než Ústavní soud přikročí k meritornímu přezkumu rozhodnutí obecného soudu, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy mimo jiné i to, zda je přípustná.
Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3). Za procesní prostředek k ochraně práva zákon považuje jak řádný, tak i mimořádný opravný prostředek (s výjimkou žaloby na obnovu řízení), stejně jako jakýkoli jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítaného nedostatku, resp. vady řízení či vady rozhodnutí. Ustanovení § 75 odst. 1 přitom nerozlišuje mezi řádnými, mimořádnými opravnými prostředky či jinými procesními prostředky; stěžovatel je tedy povinen vyčerpat příslušný procesní prostředek, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je citovaným ustanovením výslovně vyloučena.
Ve svém stanovisku ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikovaném pod č. 40/2014 Sb., Ústavní soud vyložil, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání.
Stěžovatel v předmětné trestní věci dovolání proti rozsudku vrchního soudu nepodal, ačkoliv o této možnosti byl v rozsudku vrchního soudu poučen. Ústavní stížnost je tudíž nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv.
Ústavní stížnost je nadto současně opožděná. Jak sám stěžovatel uvádí, napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. března 2019 mu byl doručen "v měsíci březnu 2019". Za situace, kdy byla ústavní stížnost ze dne 22. 6. 2020 doručena Ústavnímu soudu dne 24. 6. 2020, byla ústavní stížnost evidentně podána po uplynutí dvouměsíční lhůty určené k podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) a e) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2020
Jaroslav Fenyk v. r. soudce Ústavního soudu