IV. ÚS 1772/23

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, neboť porušuje její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka dále namítá, že došlo k porušení ústavně zaručených práv nezletilé vedlejší účastnice podle čl. 3 odst. 1 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte.

2. Stěžovatelka společně s ústavní stížností podala návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku, který Ústavní soud zamítl usnesením ze dne 15. 9. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1772/23. Tímto usnesením zároveň jmenoval nezletilé vedlejší účastnici opatrovníka, Městský úřad města X, neboť dospěl k závěru, že by v posuzované věci mohlo dojít ke střetu jejích zájmů a zájmů stěžovatelky (matky) a vedlejšího účastníka (otce).

3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") změnil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") ze dne 26. 10. 2022 č. j. 0 Nc 114/2022-217, a to tak, že nezletilou svěřil do péče otce (výrok I.), stanovil výživné matky (výrok II.), upravil styk matky s nezletilou (výrok III.) a nahradil souhlas matky k tomu, aby otec ohlásil změnu místa trvalého pobytu nezletilé na adresu Y.

4. Krajský soud se neztotožnil s okresním soudem ohledně svěření nezletilé do péče stěžovatelky, která se opakovaně dopustila závažných pochybení při výkonu své rodičovské odpovědnosti. Bylo prokázáno, že se stěžovatelka protiprávně bez souhlasu otce odstěhovala i s nezletilou do B. V této souvislosti nepřisvědčil zprávám předloženým stěžovatelkou ani jí tvrzeným důvodům o naléhavosti stěhování (strach z otce nezletilé, nutnost hlídání nezletilé rodinnými příslušníky, možnost vyššího výdělku atd.). Podle krajského soudu stěžovatelka uskutečnila stěhování s úmyslem zamezit otci styk s nezletilou. Ani po přestěhování přitom stěžovatelka nepodala návrh na zahájení soudního řízení o určení bydliště nezletilé.

5. Jako další důvod nevhodnosti svěření nezletilé do péče stěžovatelky shledal krajský soud její zavrženíhodné jednání spočívající v obvinění otce ze sexuálního zneužívání nezletilé. Toto podezření Policie České republiky odložila, neboť se trestný čin nestal a stěžovatelka si jej vymyslela, aby se otci nezletilé pomstila. V návaznosti na toto obvinění přitom došlo k narušení vztahu otce a nezletilé, který je dále narušován i tím, že stěžovatelka ztěžuje styk otce a nezletilé a nerespektuje jeho práva plynoucí z rodičovské odpovědnosti.

6. Ze všech těchto důvodů nebylo možné nezletilou svěřit ani do střídavé péče rodičů, naopak v nejlepším zájmu nezletilé podle krajského soudu je, aby byla ve výhradní péči otce, a to i přesto, že nezletilá projevila nevoli u otce přespávat. Tento stav je přechodný a způsobila jej stěžovatelka tím, že aktivně bránila styku nezletilé s otcem. Do doby podání trestního oznámení byla nezletilá s otcem v častém kontaktu, nezletilá má otce ráda a na straně otce nejsou žádné překážky, které by mu bránily o nezletilou pečovat.

7. S ohledem na to, že nezletilá má úzký vztah se stěžovatelkou i se svou nevlastní sestrou, určil krajský soud styk stěžovatelky a nezletilé velmi široce, a to tak, že nezletilá bude fakticky týden u stěžovatelky a týden u otce. I rozložení styku o prázdninách krajský soud stanovil takřka rovnoměrně pro oba rodiče.

Argumentace stěžovatelky

8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti upozorňuje na obecný princip, že práva rodičů na péči o dítě mají stejnou váhu a dítě má právo na péči obou rodičů rovnocenně. Proto má být výchozím stavem zásadně střídavá péče. Omezení styku mezi rodičem a dítětem musí sledovat legitimní cíl, přičemž nejlepší zájem dítěte musí být hlavním měřítkem. V této souvislosti zopakovala kritéria stanovená Ústavním soudem, která musí soudy při rozhodování o úpravě poměrů k nezletilým dětem zohledňovat.

9. Stěžovatelka namítá, že krajský soud dostatečně neodůvodnil, proč nelze zvolit střídavou péči. Jediným důvodem svěření nezletilé do péče otce byla údajná a ničím nepodložená msta otci, která měla spočívat v tom, že na něj stěžovatelka podala trestní oznámení pro podezření ze sexuálního zneužívání nezletilé. Odůvodnění napadeného rozsudku je nepřezkoumatelné, neboť z něj mj. není zřejmé, jak se krajský soud vypořádal s kritérii stanovenými Ústavním soudem a s provedenými důkazy. Krajský soud nadto nezohlednil, jaké dopady může mít na nezletilou případné časté cestování mezi bydlišti rodičů a střídání školních kolektivů. Měl přitom zvážit uplatnění asymetrického typu střídavé péče. Připustila, že rovnocennosti podílu obou rodičů lze dosáhnout i prostřednictvím modelu výlučné péče za současné úpravy širokého styku s druhým rodičem. Za podstatný aspekt střídavé péče však stěžovatelka považuje právě zajištění toho, že se žádný z rodičů nemůže opírat o větší oprávnění k dítěti a tento argument využívat při sporech s druhým rodičem. Asymetrická střídavá péče proto může znamenat významnou symbolickou hodnotu.

10. Stěžovatelka krajskému soudu dále vytýká, že nekriticky převzal závěry Policie České republiky a odůvodnil jimi svěření nezletilé do výlučné péče otce. V řízení nebyl proveden znalecký posudek ani jiný důkaz, který by stěžovatelku vylučoval z výkonu rodičovské odpovědnosti, resp. z její výlučné či střídavé péče. V řízení nadto nebyla slyšena ani nezletilá, což je v rozporu s jejími participačními právy, byť je v nízkém věku. Krajský soud se nezabýval ani vazbou nezletilé na stěžovatelku a její nevlastní sestru. Stěžovatelka je v podstatě trestána za to, že nemá důvěru v otce a že využila svého práva nechat prověřit situaci ohledně chování otce k nezletilé. Krajský soud dále nepřípustně deformoval skutková zjištění okresního soudu tím, že si vybral pouze některé provedené důkazy, aniž by vysvětlil, proč ostatní skutkové závěry nejsou pro danou věc relevantní.

11. Stěžovatelka shrnula, že krajský soud nehodnotil konkrétní dopady svého rozhodnutí na nezletilou, včetně zásadní změny dosavadního výchovného prostředí. Neodůvodnil, proč je výlučná péče v nejlepším zájmu nezletilé, přičemž jeho nekritické námitky nejsou důvodem pro změnu výlučné péče matky, kterou stanovil okresní soud. Stěžovatelka nesouhlasí ani s tím, že se s nezletilou odstěhovala bez vědomí a souhlasu otce, kvůli čemuž by nyní měla nést veškeré náklady spojené s dopravou do a z místa bydliště otce. Tento závěr rovněž považuje za neodůvodněný.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud posoudil procesní předpoklady řízení a shledal, že ústavní stížnost splňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatelka je v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu zastoupena advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť před jejím podáním stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto nepřezkoumává běžnou zákonnost a správnost napadených soudních rozhodnutí či řízení, které jejich vydání předcházelo, ale posuzuje výhradně to, zda došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů zaručených jim ústavním pořádkem [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci je proto v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, že je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takovou vadou může být například extrémní nesoulad mezi právními závěry a zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1604/13 (N 78/73 SbNU 387)].

14. Ve věcech péče o nezletilé děti Ústavní soud obecně zastává spíše zdrženlivý přístup, neboť jsou to zásadně obecné opatrovnické soudy, které jsou účastníkům řízení blíže, a proto jsou v mnohem vhodnějším postavení k nalezení řešení, které bude v nejlepším zájmu dětí v souladu s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte (viz např. usnesení ze dne 8. 8. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1264/23).

15. Úkolem Ústavního soudu pak je posoudit, zda opatření přijatá obecnými soudy skutečně odpovídají nejlepšímu zájmu zúčastněných dětí, zda si za tímto účelem obstaraly dostatek potřebných důkazů a zda své rozhodnutí náležitě a srozumitelně odůvodnily. Společně s nejlepším zájmem dětí, který je předním hlediskem pro rozhodování soudů o záležitostech týkajících se dětí, však soudy musí zajistit, aby výsledná úprava péče nepřiměřeně a nedůvodně neomezovala žádného z rodičů. Tím spíše, dospějí-li soudy na základě kritérií nastavených Ústavním soudem k závěru, že jsou oba rodiče schopni naplňovat rodičovskou odpovědnost přibližně stejnou měrou, tj. dokáží se o děti postarat rovnocenně. V takovém případě se obecně předpokládá, že je v nejlepším zájmu dětí svěření do péče obou rodičů. Ani střídává péče však nenastupuje bez dalšího a je třeba zvažovat i další významné okolnosti. Omezení péče jednoho z rodičů vyžaduje objektivní a dostatečně zásadní důvody (viz např. nález ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1609/23).

16. Jedním z podstatných kritérií je nepopiratelně i přání dítěte, o jehož péči se v řízení rozhoduje. V této souvislosti má v souladu s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte právo, aby během řízení dostalo možnost své názory vyjádřit, je-li schopné je s ohledem na svůj věk a rozumovou vyspělost formulovat [viz např. nález ze dne 28. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 2866/17 (N 39/88 SbNU 535)]. Byť Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že soudy musí zjišťovat názor nezletilého zásadně vždy, neplatí tato povinnost absolutně. Důvodem pro neuplatnění práva nezletilého být slyšen může přicházet v úvahu například tehdy, není-li to fakticky možné kvůli jeho příliš útlému věku [viz např. nález ze dne 9. 10. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1002/19 (N 174/96 SbNU 211), rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 1. 2011 ve věci Płaza proti Polsku, č. stížnosti 18830/07]. Soudy musí při posuzování nejlepšího zájmu dítěte přihlédnout ke všem významným skutečnostem.

17. K námitkám stěžovatelky Ústavní soud uvádí, že ze soudního spisu i napadeného rozsudku vyplývá, že krajský soud na základě dostatečných skutkových zjištění zvážil nejlepší zájem nezletilé, na základě čehož svěřil nezletilou do péče otce a stanovil velmi široký styk se stěžovatelkou, a to právě s ohledem na jejich vzájemný vztah. Není pravdou, že krajský soud neodůvodnil nevhodnost střídavé péče obou rodičů. Podrobně rozvedl, proč dosavadní jednání stěžovatelky vůči otci i nezletilé považuje za natolik závažné, že vyžaduje omezení péče stěžovatelky o nezletilou oproti obecnému předpokladu, že je v nejlepším zájmu dítěte, aby o něj pečovali oba rodiče. Tento svůj závěr přitom krajský soud nezaložil pouze na obvinění otce ze sexuálního zneužívání nezletilé, které se ukázalo být smyšlené (viz sdělení Policie České republiky ze dne 4. 11. 2022), ale i na dalších skutečnostech včetně protiprávního odstěhování nezletilé do B. vzdáleného více než 250 km od původního bydliště v X a ztěžování, resp. bránění styku otce s nezletilou.

18. K tomu Ústavní soud pouze dodává, že je to právě stěžovatelka, která aktivně jednala tak, aby fakticky znemožnila rovnocenné zapojení otce do péče o nezletilou a tedy i případné fungování střídavé péče. V průběhu řízení před obecnými soudy vyplynulo, že stěžovatelka nerespektuje rozhodnutí soudů ani vzájemné dohody s otcem a nespolupracuje ani s orgánem sociálně-právní ochrany dětí. To vše jsou objektivní skutečnosti, které mohou odůvodňovat omezení péče stěžovatelky. Právní posouzení krajského soudu přitom není v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními a krajský soud se nedopustil ani jiného porušení ústavnosti, které by vyžadovalo zásah Ústavního soudu.

19. Již ze samotné rekapitulace obsahu napadeného rozsudku je patrné, že není ani nepřezkoumatelný, jak stěžovatelka tvrdí, neboť obsahuje pečlivý popis skutkových zjištění vyplývajících z dokazování (zejména bod 7 napadeného rozsudku) i podrobné právní posouzení (body 8 až 37 napadeného rozsudku). O přezkoumatelnosti svědčí i fakt, že stěžovatelka se závěry napadeného rozsudku rozsáhle polemizuje. Pouhý nesouhlas stěžovatelky s odůvodněním krajského soudu přitom nepřezkoumatelnost rozsudku nezakládá. Jestliže krajský soud považoval další dokazování za nadbytečné, neměl povinnost v něm pokračovat. Ústavní soud považuje skutková zjištění za úplná a podložená dostatečným množstvím důkazů. Stěžovatelka nenavrhovala vypracování znaleckého posudku ani provedení jiných důkazů, a proto nejde ani o opomenutý důkaz. Důvodná není ani obecně formulovaná námitka stěžovatelky, že si krajský soud vybral pouze některé důkazy.

20. Co se týče participačních práv nezletilé, lze dát stěžovatelce za pravdu, že názor nezletilé okresní soud ani krajský soud aktivně nezjišťovaly. Je však nutné přihlédnout k velmi nízkému věku nezletilé, které v době rozhodování soudů byly pouhé tři roky a nenavštěvovala ani mateřskou školu. Krajský soud nicméně prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí zjistil alespoň to, že nezletilá nemá ještě příliš rozvinutou řeč, má oba rodiče ráda, vůči otci se projevuje radostně a bez náznaku jakéhokoli strachu, nedůvěry nebo jiné nepohody (viz např. zprávy Městského úřadu města X ze dne 23. 5. 2023 a 30. 5. 2023). Zohlednil také to, že nezletilá u otce nechtěla přespávat, avšak tuto skutečnost vyhodnotil jako dočasnou a způsobenou tím, že stěžovatelka bránila styku nezletilé s otcem.

21. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz bod 1 tohoto usnesení), a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2023

Radovan Suchánek v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Dne 1. 7. 2023 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatelky, kterou se domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku, neboť porušuje její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka dále namítá, že došlo rovněž k porušení ústavně zaručených práv nezletilé podle čl. 3 odst. 1 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte. Zároveň s ústavní stížností předložila návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") změnil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") ze dne 26. 10. 2022 č. j. 0 Nc 114/2022-217 tak, že se nezletilá svěřuje do péče otce (výrok I.), stanovil výživné stěžovatelky (výrok II.), upravil styk stěžovatelky s nezletilou (výrok III.) a nahradil souhlas stěžovatelky k tomu, aby otec ohlásil změnu místa trvalého pobytu nezletilé na adresu X.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti mj. namítá, že práva rodičů na péči o dítě mají zásadně stejnou váhu a dítě má právo na péči obou rodičů rovnocenně. Proto má být výchozím stavem zásadně střídavá péče. Omezení styku mezi rodičem a dítětem musí sledovat legitimní cíl, přičemž nejlepší zájem dítěte musí být hlavním měřítkem. V této souvislosti zopakovala kritéria stanovená Ústavním soudem, která musí soudy při rozhodování o úpravě poměrů k nezletilým dětem zohledňovat. Krajskému soudu například vytýká, že nedostatečně zjistil skutkový stav a neodůvodnil svěření nezletilé do výlučné péče otce. Nekriticky přitom převzal závěry orgánů činných v trestním řízení, podle kterých se stěžovatelka podáním trestního oznámení pro podezření ze sexuálního zneužívání nezletilé pouze mstila otci. Namítá rovněž porušení participačních práv nezletilé, která v řízení před obecnými soudy nebyla vyslechnuta. Stěžovatelka nesouhlasí ani s tím, že se s nezletilou odstěhovala bez vědomí a souhlasu otce, kvůli čemuž by nyní měla nést veškeré náklady spojené s dopravou do a z místa bydliště otce.

4. Podle § 469 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, a § 892 odst. 3 a § 943 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, platí, že rodič nemůže dítě zastoupit, jestliže by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi ním a dítětem. V takovém případě jmenuje soud dítěti opatrovníka.

5. V řízení o ústavní stížnosti má nezletilá postavení vedlejšího účastníka. Její zákonní zástupci jsou rovněž účastníci řízení, matka jako stěžovatelka a otec jako vedlejší účastník. Protože by mohlo v posuzované věci dojít ke střetu jejich zájmů a zájmů nezletilé, je nutno jmenovat nezletilé kolizního opatrovníka.

6. Ústavní soud proto nezletilé ustanovil opatrovníka schopného hájit její zájmy v řízení o ústavní stížnosti. S ohledem na povahu věci a dosavadní průběh řízení se jeví jako nejvhodnější opatrovník orgán vykonávající sociálně-právní ochranu dětí (v tomto případě Městský úřad města Ivančice), který nezletilou zastupoval již v řízení před obecnými soudy a je se situací rodiny obeznámen. Ústavní soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno v I. výroku tohoto usnesení.

7. Zásadně platí, že ústavní stížnost nemá odkladný účinek (srov. § 79 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V souladu s § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu však může Ústavní soud na návrh účastníka řízení odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, nebude-li to v rozporu s důležitým veřejným zájmem a znamenal-li by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění přiznaného rozhodnutím třetí osobě pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.

8. Ústavní soud posoudil návrh stěžovatelky, přičemž vzal v úvahu relevantní okolnosti věci a dospěl k závěru, že podmínky podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nejsou v posuzované věci naplněny.

9. Stěžovatelka žádným způsobem neodůvodnila, v čem by výkon napadeného rozsudku měl pro ni znamenat nepoměrně větší újmu, než jaká v případě odložení jeho vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám, zejména otci a nezletilé jako vedlejším účastníkům. Žádnou takovou naléhavou skutečnost Ústavní soud nezjistil ani z obsahu ústavní stížnosti, případně napadeného rozsudku. Naopak je zřejmé, že odložením vykonatelnosti by mohla vzniknout újma otci, neboť by byl zúžen jeho styk s nezletilou oproti napadenému rozsudku, který počítá se symetrickým střídáním péče o nezletilou v týdenních intervalech. Případná újma otce tak může být přinejmenším srovnatelná újmě, které se pravděpodobně obává stěžovatelka. Z logiky věci je proto zřejmé, že bez meritorního přezkumu napadeného rozsudku nelze jednoznačně určit, zda jeho vykonatelností může stěžovatelce vzniknout větší újma než vedlejším účastníkům, a to i s ohledem na nejlepší zájem nezletilé. Nelze přitom bez dalšího vycházet z toho, že úprava styku nezletilé stanovená v rozsudku okresního soudu, jehož vykonatelnost by v případě odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku nastoupila, je "dočasně" vhodnější pouze proto, že se více blíží tomu, jak byl styk fakticky upraven dříve. V tomto případě je proto namístě zdrženlivost Ústavního soudu ve prospěch vykonatelnosti napadeného rozsudku, a proto Ústavní soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto usnesení.

10. Ústavní soud tímto rozhodnutím nijak nepředjímá výsledek řízení o ústavní stížnosti. Účelem institutu odložení vykonatelnosti je v případech takovýchto sporů zabránit vzniku stavu, kdy by v důsledku výkonu pravomocného soudního rozhodnutí byla prokazatelně a nevratně ovlivněna práva nezletilých, k čemuž v posuzované věci nedošlo, a to ve fázi před přezkumem napadeného rozhodnutí Ústavním soudem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2023

Radovan Suchánek v. r. předseda senátu