Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti FVE Veliš, s.r.o., IČ [IČO], se sídlem [adresa] zastoupeného JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Hartmann, Jelínek, Fráňa a partneři, s.r.o., Hradec Králové, Resslova 1253, směřující proti rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně ze dne 29. dubna 2011, č.j. 101643/11/178913507251, ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení hlavy III. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
Podáním učiněným ve lhůtě podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojila stěžovatelka proti napadenému rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně, jímž byla zamítnuta její stížnost proti sražení odvodu za elektřinu ze slunečního záření za měsíc leden 2011, který provedl plátce. Stěžovatelka s touto srážkou nesouhlasila a v její aplikaci shledala zkrácení ve svých zaručených právech. Provedená srážka je upravena v ustanovení § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění pozdějších předpisů. Z toho důvodu stěžovatelka zaslala Ústavnímu soudu společně, na základě ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu, i návrh na zrušení příslušného zákonného ustanovení, hlavy III. (§§ 7a - 7i) zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů.
Přestože stěžovatelce příslušel proti napadenému rozhodnutí finančního úřadu opravný prostředek, odvolání, nevyužila jej a s ohledem na ustanovení § 75 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu a podala přímo ústavní stížnost, neboť se domnívá, že její návrh podstatným způsobem přesahuje její vlastní zájmy. Výrazná část ústavní stížnosti pak spočívala na tvrzení o nesprávnosti právní úpravy; vady legislativního procesu a rozpor s ústavním pořádkem. Stěžovatelka rovněž konstatovala, že ji je známa skutečnost, že u Ústavního soudu probíhá řízení o návrhu skupiny senátorů, byla však přesvědčena, že ten se týká pouze zákona č. 402/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a části zákona č. 346/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Proto vycházela z předpokladu, že jí napadená ustanovení zákona č. 180/2010 Sb., nebyla dosud Ústavnímu soudu k přezkumu předložena. Návrh skupiny senátorů ze dne 11. března 2011, vedený u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS. 17/11, po doplnění ze dne 6. června 2011 směřoval proti hlavě III. zákona č. 180/2005 Sb., tedy byl identický jako v projednávané věci. Návrh skupiny senátorů Ústavní soud nálezem ze dne 15. května 2012 zamítl. Podle ustanovení § 75 odstavců 1 a 2 písmene a) zákona o Ústavním soudu neodmítne Ústavní soud přijetí ústavní stížnosti, i když stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, pokud stížnost podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy. V jiném řízení Ústavní soud neshledal protiústavnost napadené části zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, proto ani v tomto řízení nemůže obstát tvrzení zakládající přípustnost návrhu na přesah vlastních zájmů stěžovatelky. Podle § 75 odstavce 1 zákona o Ústavním soudu představuje ústavní stížnost zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: N 111/19 SbNU 79). Ústavní soud tedy představuje ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. Podmínkou podání ústavní stížnosti je tedy vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, nejsou-li dány zvláštní důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení. V projednávané věci, jak výše uvedeno, tato výjimečná situace nenastala. Osud návrhu na zrušení části právního předpisu tak sleduje osud vlastní ústavní stížnosti. Proto, vzhledem k výše uvedeným okolnostem, Ústavní soud podle § 43 odstavce 1 písmene e) ve spojení s § 43 odstavcem 2 písmenem b) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost a návrh s ní spojený odmítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. května 2012
Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu