Ústavní soud rozhodl dne 11. dubna 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti M. D., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou, AK se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010 č. j. 26 Cdo 2806/2010-420 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. S tvrzením o porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání. K porušení jeho práv zakotvených v ustanoveních čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") došlo dle stěžovatele v důsledku formalistického a nesprávného postupu dovolacího soudu. Konkrétně stěžovatel vytkl Nejvyššímu soudu, že jeho závěr, podle něhož spolu se zánikem bytu zaniknou též všechna práva z nájemního vztahu, je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Nejvyšší soud dle stěžovatele rovněž přehlédl, že i když stěžovatel nebyl majitelem bytu, může mu zničením bytu vzniknout nárok na náhradu škody ve smyslu ustanovení § 415 a násl. občanského zákoníku. Stěžovatel poukázal též na skutečnost, že právní závěry obsažené v napadeném usnesení relativizují význam některých dřívějších rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. rozsudek ze dne 22. 4. 2008 sp. zn. 29 Odo 661/2006.
Skutkový děj netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovateli i účastníkům řízení znám.
III. Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje jakousi další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud odmítl napadeným rozhodnutím dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu jako nepřípustné, bylo nutno se ústavní stížností zabývat z hlediska tvrzeného porušení práva na soudní ochranu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy; to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odepření spravedlnosti). Samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku v řízení občanskoprávním nepožívá ústavněprávní ochrany; jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval. To však nezbavuje soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2339/07, http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud v tomto rozsahu napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že Nejvyšší soud v něm posoudil nepřípustnost dovolání způsobem, který neporušuje základní práva stěžovatele. Nejvyšší soud dostatečným a ústavně konformním způsobem vyložil svůj právní názor, podle něhož stěžovatelem podané dovolání neobsahovalo otázku zásadního právního významu, neboť se týkalo problematiky, která již dovolacím soudem byla řešena a odvolací soud se od judikatury soudu dovolacího neodchýlil. Stěžovatelem citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu (na jejichž základě proti napadenému rozhodnutí brojí) byla přijata za zcela jiných skutkových okolností a na projednávanou věc nelze právní závěry v nich obsažené aplikovat. Napadené usnesení je dle názoru Ústavního soudu nejen ústavně konformní, nýbrž i zcela souladné s postavením Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, jehož úkolem je primárně sjednocování judikatury a nikoliv individuální přezkum všech rozhodnutí odvolacích soudů. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2011
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu