Ústavní soud rozhodl dne 6. srpna 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti R. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 3. 2013 č. j. 4 Tdo 261/2013-31, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2012. č. j. 13 To 389/2012-675 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 29. 8. 2012 č. j. 2 T 132/2012-650, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ve své ústavní stížnosti navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Mělníku byl stěžovatel uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zák."), a trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 a odst. 2 písm. c) tr. zák. Za toto jednání byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců s podmíněným odkladem s dvouletou zkušební dobou. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Praze zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné odmítl. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nalézací i odvolací soud nesprávně posoudily otázku zavinění. Dovolacímu soudu pak vytýká, že odmítl tuto otázku meritorně přezkoumat, neboť dospěl k nesprávnému závěru, že námitku týkající se subjektivní stránky trestného činu nelze považovat za námitku právní a tato stěžovatelem uplatněná námitka nezakládá zákonný dovolací důvod. Stěžovatel uvedl řadu výhrad týkajících se především hodnocení provedených důkazů, které ovšem neobsahují žádnou ústavněprávní argumentaci.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, že již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na niž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených obecnými soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdyby napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že podstatou návrhu stěžovatele je jeho opětovná polemika s rozhodnutími soudů o jeho vině. Ústavní soud v rozhodnutí trestních soudů nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatele. Nelze abstrahovat od skutečnosti, že celá věc prošla všemi stadii řízení před ostatními soudy, včetně Nejvyššího soudu. Rozhodnutí soudu prvního stupně, tak i soudu odvolacího jsou pečlivě odůvodněna. Nejvyšší soud srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů nelze námitku stěžovatele týkající se subjektivní stránky trestného činu označit za námitku právní, když její těžiště spočívá v tvrzení stěžovatele, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy a nevypořádaly se s jeho obhajobou. Přesto se k této námitce stěžovatele vyjádřil a s odkazem na odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně objasnil, že stěžovatel se dopustil výše uvedeného trestného činu ublížení na zdraví minimálně v úmyslu nepřímém. V dalších podrobnostech lze odkázat na obsáhlá a vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí trestních soudů a nemá význam znovu opakovat argumenty, vztahující se k námitkám stěžovatele. Jak plyne z výše uvedeného, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k jakémukoli zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý proces (podle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Ústavní soud v dané věci porušení základních práv stěžovatele neshledal. Proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2013
JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu