Plný text
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Rakochmel s.r.o., se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Jaroslavem Skoupým, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2006, č.j. 32 Odo 1515/2005-114,
t a k t o :
Ústavní stížnost s e o d m í t á.
O d ů v o d n ě n í :
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Domnívá se, že jím bylo porušeno její základní práva na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným usnesením odmítl Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky, neboť stěžovatelka ve lhůtě k podání dovolání nekonkretizovala dovolací důvody a dovolání tak bylo stiženo vadou, která zabránila pokračování dovolacího řízení.
Stěžovatelka sama v ústavní stížnosti uvádí, že k porušení jejího základního práva mělo dojít v důsledku nesprávného výkladu ust. § 241b odst. 3 o.s.ř. Nejvyšším soudem. Stěžovatelka uplatňuje vlastní výklad problematiky náležitostí dovolání a na jeho základě dovozuje odlišný postup soudu, který by dle jejího názoru byl v souladu se zákonem i jejími základními právy. V této souvislosti se stěžovatelka odvolává na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp.zn. Pl.ÚS 36/93 a sp.zn. I.ÚS 2/93, která se však dotčené problematiky vůbec netýkají.
Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a rozhodnutí dovolacího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Ústavní soud není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti a do rozhodování obecných soudů tak může zasahovat pouze v případě, že v něm dojde k porušení základních práv nebo svobod. Z toho vyplývá, že zásadně není povolán k přezkumu aplikace a interpretace tzv. "jednoduchého" práva obecnými soudy. Pouze v naprosto výjimečných případech, kdy se soudy při interpretaci "jednoduchého" práva dopustí takového extrému (viz např. rozhodnutí ve věci sp.zn. II.ÚS 228/04), že má za následek porušení ústavních kautel, je na místě, aby tuto situaci řešil ústavní soud. V daném případě se jedná v podstatě o to, že stěžovatelka nesouhlasí s interpretací Nejvyššího soudu, která je podrobně rozvedena v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Tato interpretace je zcela v souladu se stávající judikaturou. Ústavní stížnost je vyjádřením názoru stěžovatelky, že soud měl rozhodnout jinak, přičemž jeho údajné pochybení je pouze konstatováno bez hlubšího odůvodnění. Pouhá nespokojenost stěžovatelky s tím, jak soud rozhodl, nemůže zakládat porušení základního práva na spravedlivý proces. Toto právo zaručuje přístup k soudu a spravedlivé projednání věci, nikoli úspěch ve věci.
Vzhledem k výše uvedeným okolnostem Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2006
Vlasta Formánková předsedkyně IV.senátu Ústavního soudu