Usnesení ze dne 14. 8. 2025
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Lucií Dolanskou Bányaiovou o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. P. A., a Mgr. V. A., obou zastoupených JUDr. Václavem Veselým, advokátem, K Vršku 80, Jílové u Prahy, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2025 č. j. 20 Co 109/2025-1540, a o návrhu na odklad vykonatelnosti shora uvedeného usnesení, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Sociální demokracie, sídlem [adresa] Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona Ústavním soudu se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívají, že jím došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 15. 11. 2024 č. j. 24 C 265/2000-1384 s odůvodněním, že obvodní soud nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu z rozsudku ze dne 30. 5. 2019 č. j. 33 Cdo 2994/2016-818.
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že městský soud nutí soud prvního stupně k tomu, aby v rozporu s výsledky provedeného dokazování vedl stěžovatele jako žalobce ke změně žalobního petitu a žalobního tvrzení tak, aby se po vedlejší účastnici domáhal podstatně nižšího peněžního plnění, než jaké je uvedeno v žalobě. Pokud by byli stěžovatelé k tomuto procesnímu postupu nuceni, pak by zcela nenávratně ztratili možnost domáhat se u obecných soudů celého peněžního plnění, které jim má náležet. Stěžovatelé mají za to, že dovolací soud v jejich věci nepřípustně hodnotil důkazy, které sám neprovedl. Obvodní soud proto podle nich postupoval správně, pokud odepřel shora uvedenému kasačnímu rozsudku dovolacího soudu účinky v té části, v níž dovolací soud činil skutkové závěry a jinak hodnotil důkazy, které sám neprovedl.
4. Dříve než Ústavní soud přistoupí k přezkumu opodstatněnosti ústavní stížnosti, je jeho povinností posoudit, zda byly splněny všechny procesní předpoklady řízení podle zákona o Ústavním soudu.
5. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
6. Ústavní soud konstantně judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů. Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů k ochraně práv.
7. Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a kasační rozhodnutí věcně nepřezkoumává. První takovou výjimku ze závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti proti kasačnímu, tj. nikoliv konečnému rozhodnutí, Ústavní soud připustil jen za předpokladu, že "byly vyčerpány prostředky, které měl stěžovatel k dispozici [...] a v jejich rámci mu nebyla poskytnuta, resp. ani nemohla být poskytnuta ochrana jeho práva na spravedlivý proces" [srov. bod 30 nálezu ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361)], souhrnně řečeno jen tehdy, je-li s konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím napadeno i kasační rozhodnutí, které takovému meritornímu a konečnému rozhodnutí předcházelo.
8. Kasační rozhodnutí, jímž se ruší rozhodnutí soudu nižšího stupně, a věc se mu vrací k dalšímu řízení, obecně nelze považovat za rozhodnutí konečné, přičemž není rozhodné, zda se jedná o linii civilního, trestního či správního soudnictví. Ústavní soud může v takovém případě s ohledem na zásadu procesní ekonomie přistoupit ke (kvazi)meritornímu přezkumu toliko stran námitek dovolávajících se porušení základního práva na zákonného soudce [srov. např. nálezy ze dne 19. 2. 2019 sp. zn. I. ÚS 2832/18 (N 27/92 SbNU 285), ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 794/16 (N 118/81 SbNU 833) a další]. Ve vztahu k námitkám souvisejícím s tvrzeným zásahem do jiných základních práv však Ústavní soud nemá jinou možnost než konstatovat jejich nepřípustnost, protože v jejich případě již má relevanci, že řízení ještě neskončilo a stěžovatel je může uplatnit v pokračujícím řízení.
9. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se podle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že soud nižší instance je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá uzavřenost takového stadia řízení a ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti rozhodnutí o věci (srov. např. usnesení ze dne 28. 3. 2022 sp. zn. III. ÚS 803/22).
10. V posuzované věci stěžovatelé napadají kasační rozhodnutí městského soudu, kterým byla věc vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně, přičemž jejich námitky spočívají převážně v nesouhlasu s právním názorem, kterým Nejvyšší soud zavázal nižší soudní instance v uvedeném řízení, a se způsobem kterým tento právní názor vyložil a aplikoval odvolací soud. Napadené rozhodnutí není konečné a stěžovatelé nedokládají ani netvrdí naplnění některé z výjimek z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud neshledal výjimečné okolnosti předpokládané v uvedeném ustanovení, a dospěl proto k závěru, že nebyly splněny podmínky k tomu, aby mohl zasáhnout do dosud probíhajícího řízení. 11. V posuzované věci nedochází k odepření spravedlnosti (denegationis iustitiae), jelikož Ústavní soud bude případně povolán zabývat se zásahem do ústavně zaručených práv stěžovatelů v rámci přezkumu pravomocného rozhodnutí, kterým bude řízení definitivně pravomocně skončeno a ohledně kterého budou vyčerpány veškeré zákonem garantované procesní prostředky obrany. V rámci přezkumu konečného rozhodnutí lze uplatnit námitky směřující nejen k tomuto rozhodnutí, nýbrž i k celému dosavadnímu průběhu řízení (srov. např. usnesení ze dne 9. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2366/21).
12. Ústavní soud pro úplnost dodává, že ve vztahu k části výroku usnesení městského soudu, kterým bylo pro překážku věci rozhodnuté ohledně úroku z prodlení ve výši 10 % z částky 18 518 228 Kč od 19. 7. 2000 do 31. 3. 2016 řízení zastaveno, stěžovatelé neuvádějí žádnou věcnou argumentaci, netvrdí vyčerpání všech procesních prostředků, a je zřejmé, že tuto část výroku ústavní stížností materiálně nenapadají, proto ani v této části Ústavní soud neshledal prostor pro svůj věcný přezkum.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro nepřípustnost. Návrh na odklad vykonatelnosti, jako návrh akcesorický, sdílí osud ústavní stížnosti, proto jej Ústavní soud rovněž odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 14. srpna 2025
Lucie Dolanská Bányaiová v. r. soudkyně zpravodajka
Usnesení ze dne 25. 6. 2025
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. P. A. a Mgr. V. A., zastoupených JUDr. Václavem Veselým, advokátem, sídlem [adresa] proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2025 č. j. 20 Co 109/2025-1540, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Sociální demokracie, sídlem [adresa] Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, o vyloučení soudce Zdeňka Kühna, takto:
Výrok
Soudce Zdeněk Kühn je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1855/25.
Odůvodnění
1. Ústavní soud vede řízení o ústavní stížnosti stěžovatelů proti výše uvedenému rozhodnutí Městského soudu v Praze. Podle rozvrhu práce věc připadla IV. senátu ve složení Lucie Dolanská Bányaiová, Josef Fiala a Zdeněk Kühn (soudce zpravodaj). Dne 25. 6. 2025 předložil soudce zpravodaj předsedovi III. senátu návrh na jeho vyloučení z projednávání a rozhodování ve věci sp. zn. IV. ÚS 1855/25. Uvedl, že ústavní stížnost se týká věci mající základ v době, kdy byl asistentem na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a současně členem právní komise České strany sociálně demokratické (nyní vedlejší účastnice Sociální demokracie). S kolegy z fakulty i právní komise diskutoval otázky vrácení majetku této politické straně, poskytoval právnímu předchůdci stěžovatelů JUDr. A. právní servis a právní rady, a nepřímo se podílel na vymáhání nároků České strany sociálně demokratické. I když v této době soudcem nebyl, fakta celé věci důvěrně zná, a proto se subjektivně cítí podjatý.
2. O návrhu na vyloučení soudců IV. senátu Ústavního soudu rozhoduje podle § 9 odst. 1 Rozvrhu práce Ústavního soudu na rok 2025 (Org. 01/25) III. senát Ústavního soudu.
3. Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je soudce vyloučen, lze-li se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Podle § 36 odst. 2 téhož zákona je soudce také vyloučen, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon [čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“)]. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce nutno posuzovat ze subjektivního i z objektivního hlediska. Subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní hledisko o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.
4. Vzhledem k okolnostem, které uvedl soudce Zdeněk Kühn, nelze při posuzování z vnějšího (objektivního) pohledu nezávislého pozorovatele plně vyloučit pochybnosti o nepodjatosti soudce, a proto III. senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že je naplněn důvod podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu k vyloučení soudce Zdeňka Kühna z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1855/25.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu