IV. ÚS 1861/10

Odůvodnění

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. června 2010, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel je toho názoru, že soudy porušily ve vztahu k němu svým postupem a rozhodnutím v rozporu s procesními předpisy jeho základní lidská práva, tedy právo na spravedlivý proces a vázanost soudce při rozhodování pouze zákony, upravené v čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 11 Listiny, podle něhož má každý právo vlastnit majetek.

Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 28 C 275/2006 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou dne 23. května 2006 domáhal po žalované International business group, spol. s r. o.(dále jen "žalovaná"), určení vlastnického práva k pozemkům v žalobě označeným v k. ú. [k.ú.]. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 17. března 2008 č. j. 28 C 275/2006-75 žalobu zamítl. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 10. prosince 2008 č. j. 23 Co 484/2008-100 potvrdil. Nejvyšší soud stěžovatelem podané dovolání pak jako nepřípustné odmítl usnesením ze dne 31. března 2010 č. j. 28 Cdo 4281/2009-142.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy vycházely jak při právním posouzení, tak i při skutkových zjištěních ze závěrů soudů v soudním sporu vedeném pod sp. zn. 28 C 385/2003, v němž se jednalo o jiný soudní spor, jehož nebyl stěžovatel účastníkem. Stěžovatel proto nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, že bylo na místě z důvodu rychlosti a hospodárnosti řízení přihlédnout při posouzení skutkových tvrzení zjištěných v projednávané věci k právním závěrům učiněným pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 54/2005-150 a Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2757/2005-173, a to zejména i vzhledem k tomu, že v nyní posuzované věci byl proveden výslech svědka Z. H., který v předchozím soudním řízení proveden nebyl. Stěžovatel rovněž poukázal na jedné straně na pasivitu žalované a na druhé straně na závěry ve věci rozhodujících soudů, konkrétně, že stěžovatel v dané věci netvrdil a tedy neprokázal nic právně rozhodného, co by bylo důvodem pro odlišný právní závěr soudu prvního stupně s již pravomocně vyřešenou právní situací. Stěžovatel má proto za to, že napadená rozhodnutí jsou ve vztahu k posouzení hospodářské smlouvy ze dne 24. června 1977 překvapivá, neboť soudem nebyla splněna poučovací povinnost podle ustanovení § 118a o. s. ř. Dále stěžovatel poukázal na vady, kterých se měl soud dopustit v průběhu dokazování (§ 120 o. s. ř.), nesprávné právní posouzení věci obecnými soudy a jejich extenzívní výklad pokud jde o podmínku schválení hospodářské smlouvy o převodu správy ze strany nadřízených orgánů. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 654/03, I. ÚS 101/97, IV. ÚS 376/2000, I. ÚS 287/96.

Ústavní soud přezkoumal stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pokračuje v polemice s právními závěry, ke kterým v rovině podústavního práva dospěly ve věci rozhodující soudy. Opakuje námitky, které uplatnil v průběhu soudního řízení a očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Pokud se týká námitek ohledně splnění poučovací povinnosti, průběhu dokazování a překvapivosti rozhodnutí, zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával, shledán nebyl. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se žalobou i námitkami stěžovatele uplatněnými v opravných prostředcích podrobně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Ve věci rozhodující soudy uvedly základní důvody, z nichž vycházely a v jejich postojích neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Článek 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") stejně jako hlava pátá Listiny konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatel tvrdí, že jeho základní práva zaručená ústavním pořádkem byla porušena tím, že ve věci rozhodující soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"). Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999 apod.). Podle již ustálené judikatury Evropského soudu, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, zásada rovnosti zbraní vyžaduje, aby byla každé straně poskytnuta možnost předložit její argumenty v podmínkách, které ji nestaví do nevýhodné situace ve srovnání s protistranou (srov. Coeme a další proti Belgii, 2000). Evropský soud pak ponechává na národních soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (srov. Novák proti České republice, 2003). Ve světle uvedené judikatury (dostupné na internetových stránkách http://www.echr.coe.int) Ústavní soud uzavírá, že porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces garantované Listinou a Úmluvou v předmětném řízení nebylo shledáno. Stěžovateli nebylo v průběhu řízení bráněno v uplatňování procesních práv, přičemž soudy zjistily relevantní okolnosti k vydání svých rozhodnutí.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaných nálezech Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 30. srpna 2010

Miloslav Výborný v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu