Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti L. B., zastoupeného Mgr. Michalem Chuchútem, LL.M., advokátem se sídlem [adresa] proti výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2016 č. j. 11 A 41/2015-67, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 12. 6. 2016, a doplněné podáním ze dne 13. 6. 2016, stěžovatel navrhl zrušení výroku II shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Stěžovatel dále navrhoval, aby mu byla ve smyslu ustanovení § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
Napadeným výrokem mělo být porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že pro výpočet náhrady nákladů řízení byla v napadeném rozsudku použita pouze náhrada nákladů právního zastoupení a soudní poplatky v prvním stupni řízení, aniž by soud jakkoli odůvodnil, proč stěžovateli nenáleží náhrada nákladů v řízení o kasační stížnosti. Ve vyjádření ze dne 22. 8. 2016 Městský soud v Praze uvedl, že o nákladech řízení za kasační stížnost "o které nedopatřením nerozhodl již v rozsudku ze dne 12. 4. 2016" rozhodl usnesením ze dne 10. 8. 2016 č. j. 10 A 41/2015-105, kterým opravil výrok II rozsudku téhož soudu napadeného ústavní stížností.
Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadeného rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny formální předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu pro meritorní projednání ústavní stížnosti.
V projednávaném případě je ústavní stížností napaden výrok rozsudku, který byl v době posuzování stížnosti opraven výše uvedeným opravným usnesením Městského soudu v Praze. Za této situace Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť směřuje proti již neexistujícímu výroku, resp. proti rozhodnutí, které není způsobilé být v této fázi řízení předmětem ústavního přezkumu ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud návrh stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný. Pokud se týká návrhu stěžovatele, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení, Ústavní soud konstatuje, že podmínky pro postup podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, s ohledem na výsledek samotného řízení o této ústavní stížnosti, splněny nejsou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2016
JUDr. Vladimír Sládeček v. r. soudce zpravodaj