Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Michalem Bartoněm o ústavní stížnosti stěžovatele P. D., zastoupeného Mgr. et PhDr. Blankou Jedličkovou, advokátkou, sídlem [adresa] Liberec, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. června 2026 č. j. 31 Nc 1200/2026-293, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1. V. M., 2. V. D. a 3. P. D., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že stěžovatel jako žalobce v řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem (vedeného u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 16 C 26/2026) vznesl námitku podjatosti soudce. Nyní napadeným usnesením rozhodl Krajský soud v Praze, že soudce není vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci.
2. Spor se týká vypořádání společného jmění manželů (SJM) stěžovatele a jeho bývalé (v mezidobí zemřelé) manželky. Některé nemovité věci zůstavitelka ještě za života převedla na svého otce, čímž byly formálně vyvedeny z majetku určeného k vypořádání. Stěžovatel považuje darovací smlouvu uzavřenou mezi jeho bývalou manželkou a jejím otcem za neplatnou a snaží se její účinky zvrátit samostatnou určovací žalobou. Jádro sporu o podjatost pak spočívá v tom, že řízení o uvedené určovací žalobě by měl rozhodovat týž soudce, který v řízení o vypořádání SJM dlouhodobě hodnotí darovací smlouvu jako platnou.
3. Krajský soud vyšel z § 14 odst. 1 a 4 o. s. ř., podle nějž není důvodem k vyloučení pro podjatost postup či rozhodování soudce v jiné věci. Dále odkázal na § 15a odst. 1 až 3 a § 16 odst. 1 o. s. ř. Připomněl, že o dřívější námitce podjatosti téhož soudce ve věci řízení o vypořádání SJM již rozhodl usnesením ze dne 24. 2. 2026 č. j. 31 Nc 1135/2026-1948 tak, že soudce vyloučen není, a k témuž závěru dospěl i nyní. Nově tvrzené obavy z tendenčního zakrývání nečinnosti posoudil jako subjektivní pocity nezpůsobilé založit podjatost. K namítanému přenesení rozhodování na znalce uvedl, že ani tato okolnost, spočívající opět v rozhodování soudce v jiné věci, nemůže být důvodem pro vyloučení soudce. Stížnosti na průtahy jsou součástí práce soudce a nelze jim přičítat založení tak intenzivního negativního vztahu k účastníku řízení, který by vedl k vyloučení soudce. Důvodem podjatosti nemůže být ani přesvědčení stěžovatele o kárné odpovědnosti soudce za jeho postup v řízení o vypořádání SJM. Naopak zdůraznil, že věcnou správnost postupu a rozhodnutí okresního soudu může přezkoumat pouze odvolací soud.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel tvrdí, že krajský soud porušil jeho práva zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
5. Krajský soud mylně vycházel z toho, že námitka podjatosti byla podána až po vyhlášení rozsudku o vypořádání SJM (6. 5. 2026), ačkoli byla podána již 17. 2. 2026 a 1. 6. 2026 byla pouze doplněna. Opakuje, že podjatost soudce je dána tím, že po 8 let akceptuje darovací smlouvu z 13. 9. 2005 jako platnou a nyní má posoudit v jiném řízení její neplatnost, paušálně odmítá důkazy a nekriticky přebírá závěry vadného znaleckého posudku. Taktéž průtahy v řízení zakládají podjatost soudce.
6. Stěžovatel si je vědom stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. Pl. ÚS st. 58/23, je však přesvědčen, že jeho věc svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy. V daném případě totiž došlo k účelovému převodu majetku ze SJM na třetí osobu. Přitom podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3595/2014, nelze vlastnictví třetí osoby řešit v řízení o SJM jako předběžnou otázku. Žaloba o určení vlastnického práva je v případě stěžovatele jediný nástroj, jak může stěžovatel zabránit umělému znehodnocování svého majetku. K naléhavému právnímu zájmu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 17/95 (naléhavý zájem je dán, odstraňuje-li rozhodnutí právní nejistotu). Stěžovatel též navrhuje, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného usnesení. K ústavní stížnosti stěžovatel následně doručil ještě její dodatek, kde znovu shrnuje své argumenty zpochybňující správnost postupu soudce v řízení o vypořádání SJM a znovu shrnuje důvody, které podle něj nesvědčí o nestrannosti uvedeného soudce.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní stížnost je však nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť se na ni v plném rozsahu - navzdory přesvědčení stěžovatele - uplatní závěry stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23.
9. Ústavní soud zároveň neshledal, že by ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala zájmy stěžovatele ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Možnost přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti pro podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele představuje významnou výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, kterou nelze vykládat rozšiřujícím způsobem [srov. nález ze dne 13. 3. 1996 sp. zn. II. ÚS 193/94].
10. O použití této výjimky lze uvažovat zejména, existuje-li silný a významný veřejný zájem na tom, aby ústavní stížnost byla projednána (podrobně viz Langášek, T. in Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 386 a násl. nebo Filip, J. in Filip, J., Höllander, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 580 a násl.).
11. O tom, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, lze uvažovat pouze na základě určitých vnějších okolností, které by odůvodňovaly požadavek, aby se Ústavní soud k určité právní otázce vyjádřil co nejdříve a zamezil tak ve velkém množství případů jejímu nesprávnému nebo rozdílnému řešení ze strany orgánů veřejné moci, jakož i případnému s tím spojenému porušení základních práv a svobod dotčených osob [srov. v této souvislosti např. usnesení ze dne 23. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4234/12, ze dne 9. 3. 2017 sp. zn. I. ÚS 556/17, ze dne 3. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 1612/19]. O podstatný přesah naopak nepůjde v situacích, kdy předmět ústavní stížnost nevykazuje znaky obecnosti, opakovatelnosti a neomezenosti konkrétním případem (srov. usnesení ze dne 3. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3863/15 a ze dne 15. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 2888/18). Proto např. samotná skutečnost, že řízení před obecnými soudy by mohlo trvat dlouhou dobu, resp. že by se soudce mohl snažit zakrývat průtahy z jiného (souvisejícího) řízení, nepředstavuje důvod, proč by měla ústavní stížnost přesahovat vlastní zájmy stěžovatele. Připustil-li by Ústavní soud v dané procesní situaci podání ústavní stížnosti, fakticky by svým rozhodováním nahrazoval řízení o opravných prostředcích, které má stěžovatel k dispozici a popřel tak smysl odkazovaného stanoviska.
12. Rozhodnutí o tom, že konkrétní soudce není vyloučen z rozhodování ve věci, se týká pouze jednoho konkrétního řízení. Stěžovatel v ústavní stížnosti do jisté míry opakuje věcnou argumentaci týkající se možné podjatosti soudce, kterou již krajský soud vypořádal. Stejně tak argumentace vztahující se právě ke konkrétnímu řízení nezakládá přesah vlastních zájmů stěžovatele, natožpak podstatný ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud z důvodu nepřípustnosti ústavní stížnosti samostatně nerozhodoval, navíc o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně. Návrh na odklad vykonatelnosti má akcesorickou povahu a sdílí tak osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2026
Michal Bartoň v. r. soudce zpravodaj