Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 27. června 2013 o ústavní stížnosti A. S. a J. A., oba zastoupeni JUDr. Jaroslavem Sýkorou, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. 22 Cdo 132/2011, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2010 sp. zn. 20 Co 101/2010, 20 Co 102/2010 a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. V ústavní stížnosti uvádí výhrady proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, který měl zavázat krajský soud v dalším rozhodování nesprávným právním názorem.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že v současné době není přípustná. Ústavní soud uvádí, že jeho úkolem jakožto orgánu ochrany ústavnosti je ve vztahu k civilním soudům přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska kategorie ústavnosti, nikoli zákonnosti. Nezbytným předpokladem pro to, aby mohl Ústavní soud své ústavní poslání náležitě plnit, je proto ukončení přezkoumávaných řízení, prováděných jinými orgány veřejné moci. Mezi základní atributy ústavní stížnosti totiž náleží požadavek její subsidiarity, vyjádřený v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, dle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Z ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí je zřejmé, že v předmětné věci bude dále vedeno řízení před Krajským soudem v Praze, proti jehož rozhodnutí mohou stěžovatelé brojit dalšími opravnými prostředky. Přestože právní názor vyslovený v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu je pro další řízení před krajským soudem závazný, Ústavní soud není oprávněn s ohledem na jeho kompetence dané Ústavou ČR a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zasahovat do řízení a věc hmotněprávně posuzovat ještě před vyčerpáním všech zákonem stanovených prostředků. Stěžovatelům zůstává zachována možnost v dalším řízení realizovat veškerá svá práva zakotvená v příslušných právních normách a případně i možnost podat ústavní stížnost proti konečnému rozhodnutí ve věci, pokud by podle jejich názoru konečné rozhodnutí porušilo jejich základní ústavně zaručená práva. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 e) zákona o Ústavním soudu, jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2013
JUDr. Vladimír Sládeček soudce zpravodaj