Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ministerstva financí, se sídlem [adresa] za něhož před soudem vystupuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem [adresa] proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. října 2006 č. j. 34 C 308/2005-26, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2007 č. j. 64 Co 55/2007-39 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. května 2008 č. j. 22 Cdo 5152/2007-53, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. července 2008, se stěžovatelka podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do práv stěžovatelky garantovaných čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 34 C 308/2005 Ústavní soud zjistil, že Družstevní podnik strojírenský, výrobní družstvo Praha se žalobou podanou dne 21. října 2005 domáhalo určení vlastnického práva k nemovitostem v žalobě specifikovaných. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 4. října 2006 č. j. 34 C 308/2005-26 žalobě vyhověl. Na základě odvolání podaného stěžovatelkou Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. května 2007 č. j. 64 Co 55/2007-39 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatelkou podané odmítl usnesením ze dne 5. května 2008 č. j. 22 Cdo 5152/2007-53 z důvodu jeho nepřípustnosti. Své rozhodovací důvody opřel Nejvyšší soud v daném případě o konstatování, že napadené rozhodnutí soudu odvolacího je v souladu s obsahem rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2006 sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, týkajícího se obdobného předmětu řízení, přičemž ústavní stížnost proti němu směřující byla usnesením ze dne 20. listopadu 2007 sp. zn. II. ÚS 755/06 Ústavním soudem odmítnuta. To s odůvodněním, jak se uvádí v ústavní stížnosti napadeném usnesení Nejvyššího soudu, že zrušením části zákona č. 229/2001 Sb. nálezem Ústavního soudu ze dne 9. března 2004 sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaném pod č. 278/2004 Sb., došlo k "rehabilitaci" ustanovení § 879c až § 879e občanského zákoníku a uvedenou derogací se obnovil stav založený těmito ustanoveními. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zrekapitulovala průběh řízení před obecnými soudy a svoji argumentaci vedla polemikou s rozhodovacími důvody, ke kterým obecné soudy v průběhu soudního řízení dospěly. Rovněž zdůraznila, že předmětnými rozhodnutími došlo k porušení čl. 87 Smlouvy o založení Evropských společenství a dále taktéž zákona č. 59/2000 Sb., o veřejné podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 59/2000 Sb."), neboť bezúplatné nabytí vlastnického práva by v daném případě splňovalo znaky veřejné podpory.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poté, co posoudil námitky stěžovatelky a přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, dospěl Ústavní soud k závěru, že nelze souhlasit s tvrzením uvedeným v ústavní stížnosti, dle něhož obecné soudy interpretovaly před nimi posuzovaný relevantní rámec podústavního práva dopadající na předmětnou věc v rozporu se stěžovatelkou shora označenými ústavně zaručenými základními právy. Konsekvence, jež vyvodily z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/02, jsou totiž naprosto adekvátní. Pro obecnou dostupnost uvedeného nálezu, s nímž jsou odůvodnění napadených rozhodnutí ve shodě, postačí na jeho obsah odkázat. Pouze na okraj Ústavní soud připomíná, že právě pro specifika tehdy rozhodované věci z pohledu normativní konstelace v označeném nálezu kromě vyložení dalších rozhodovacích důvodů závěrem konstatoval, že "lze tedy přisvědčit názoru navrhovatele, že zrušením části druhé čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. se obnoví stav založený ustanoveními § 879c, § 879d a § 879e ObčZ" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1911/08 in http://nalus.usoud.cz). Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použily (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Právní závěry, které obecné soudy po posouzení skutkových zjištění dovodily, jsou výsledkem aplikace a interpretace provedené v mezích ústavnosti. V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatelku příznivý, nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv. Z ústavního hlediska jsou napadená rozhodnutí akceptovatelná a jejich odůvodnění jsou ústavně konformní a srozumitelná.
Ústavní soud připomíná, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy stejně jako hlava pátá Listiny konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatelka mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany.
Ústavní soud současně uvádí, že pokud se stěžovatelka v ústavní stížnosti pokoušela vést obranu svého zájmu skrze poukazy na Smlouvu o založení Evropského společenství a na zákon č. 59/2000 Sb., ačkoliv tuto obranu neuplatňovala před obecnými soudy, nemohl ji Ústavní soud akceptovat, neboť tzv. nova nejsou v řízení o ústavní stížnosti zásadně přípustná (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 244/05 in http://nalus.usoud.cz).
Lze uzavřít, že napadenými rozhodnutími obecných soudů ke stěžovatelkou tvrzenému zásahu do základních práv zaručených ústavním pořádkem nedošlo.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2008 Michaela Židlická předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu