Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Mag. G. S.-Reifferscheidt-Raitze a Leopolda S.-Reifferscheidt-Raitze, obou zastoupených Mgr. Magdalenou Dvořákovou Cilínkovou, advokátkou, sídlem [adresa] Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. dubna 2026 č. j. 2 As 119/2025-115 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. května 2025 č. j. 29 A 174/2020-219, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) Huga S.-Reifferscheidta, 2) A. G., 3) E. S., 4) C. S.-Schoeller, 5) E. S., 6) R. M. Blin, 7) G. W., 8) státního podniku Lesy České republiky, s. p., sídlem [adresa] Hradec Králové, 9) Mendelovy univerzity v Brně, sídlem [adresa] Brno, 10) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem [adresa] Praha 2 - Nové Město, 11) města Blanska, sídlem [adresa] 2) Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj, sídlem [adresa] Brno, 13) Jihomoravského kraje, sídlem [adresa] Brno a 14) Národního památkového ústavu, sídlem [adresa] Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Krajský pozemkový úřad pro Jihomoravský kraj rozhodnutím ze dne 5. 10. 2020 rozhodl na základě § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, že první vedlejší účastník, právní předchůdkyně stěžovatelů a právní předchůdkyně zbývajících vedlejších účastníků - fyzických osob - nejsou vlastníky ve výroku napadeného rozhodnutí označených nemovitých věcí a že se jim tyto nemovitosti nevydávají do vlastnictví. Úřad dospěl k závěru, že vlastnické právo k označeným nemovitostem přešlo z původního vlastníka, Huga M. S.- Reifferscheidta, na Československou republiku podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Stěžejní předběžnou otázkou bylo státní občanství původního vlastníka, tedy zda byl oprávněnou osobou dle § 4 odst. 1 zákona o půdě ve spojení s § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. Tuto otázku pravomocně rozhodlo ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 10. 4. 2006 ve spojení s rozhodnutím ministra vnitra ze dne 9. 10. 2006, tak, že československé státní občanství původnímu vlastníku nebylo zachováno. 2. Stěžovatelé se (společně s vedlejšími účastníky, fyzickými osobami) proti napadenému rozhodnutí bránili (vedle žaloby před civilními soudy) správní žalobou na určení nicotnosti napadeného rozhodnutí ke Krajskému soudu v Brně, který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Kasační stížnost pak zamítl napadeným rozsudkem NSS. Oba správní soudy upozornily, že o žalobě proti rozhodnutí pozemkového úřadu je příslušný rozhodovat soud v občanském soudním řízení, nikoli soud ve správním soudnictví. O určení nicotnosti správního rozhodnutí je příslušný rozhodnout správní soud. Ani krajský soud, ani NSS však nicotnost rozhodnutí pozemkového úřadu neshledaly.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelé opětovně kritizují rozhodnutí ministerstva vnitra z roku 2006 ve věci státního občanství původního vlastníka. Tímto rozhodnutím podle nich ministerstvo porušilo závazné závěry nálezu ze dne 29. 6. 2005 sp. zn. I. ÚS 98/04. Stěžovatelé zdůrazňují, že závazné dopady tohoto nálezu nyní porušily též oba správní soudy. Stěžovatelé rekapitulují, jak neústavně ministerstvo v roce 2006 postupovalo. Rozsudek NSS je prý vnitřně rozporný - na jedné straně říká, že nicotnost musí být zkoumána v každém navazujícím řízení, na druhé straně to prý v této věci není možné. Závěry NSS jsou nepřípustně formalistické a neústavní; NSS jim odmítl poskytnout ochranu jen proto, že v minulosti proti jinému rozsudku krajského soudu nepodali včas kasační stížnost (šlo právě o rozsudek soudu, který řešil žalobu proti rozhodnutí ministerstva z roku 2006).
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud zdůrazňuje, že NSS v souladu s ústavními požadavky vysvětlil podstatu všech svých úvah. Jeho rozsudek není ani vnitřně rozporný. Jak uvedl NSS v bodě 21 napadeného rozsudku, (eventuální) nicotnost rozhodnutí ministerstva z roku 2006 by mohla založit jen nezákonnost rozhodnutí pozemkového úřadu, nikoli jeho nicotnost. Předmětem přezkumu správních soudů byla nicotnost rozhodnutí pozemkového úřadu z roku 2020, nikoli rozhodnutí z roku 2006. Zákonnost rozhodnutí pozemkového úřadu správní soudy řešit nemohou, tuto otázku řeší civilní soudy v řízení podle části páté občanského soudního řádu. Na těchto závěrech není nic vnitřně rozporného, plynou z ustálené judikatury, obsažně citované v obou napadených rozhodnutích, a není na nich nic neústavního.
6. Protože předmětem přezkumu není rozhodnutí ministerstva z roku 2006, NSS nemohl porušit ani závěry plynoucí z nálezu I. ÚS 98/04.
7. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu