Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Rychetského a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Hlavní město Praha, se sídlem [adresa] a 2. Městská část Praha - Nedvězí, se sídlem [adresa] zastoupených JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015 č. j. 28 Cdo 3425/2014-159, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2014 č. j. 24 Co 120/2013-131 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 2. 2013 č. j. 23 C 271/2010-90, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívají, že jimi došlo k porušení jejich práv garantovaných čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, Obvodní soud pro Prahu 10 ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelů o nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha, kterým bylo určeno, že oprávněný Ing. L. R. je vlastníkem blíže specifikované nemovitosti v katastrálním území [k.ú.]. Obvodní soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatelů, že v daném případě nebyly naplněny podmínky pro uplatnění restitučního nároku a vydání předmětné nemovitosti podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Na základě obsáhlého dokazování a vycházeje z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu obvodní soud dospěl k závěru, že o vydání nemovitosti oprávněnému bylo rozhodnuto po právu, neboť tato nemovitost přešla na stát (a následně na obec, resp. její městskou část) v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
Městský soud v Praze jako soud odvolací prvostupňové rozhodnutí ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil a změnil jej toliko ve výroku o náhradě nákladů řízení. Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl.
Stěžovatelé následně podali ústavní stížnost. V ní namítají, že obecné soudy pochybily, pokud shledaly tíseň při uzavření předmětných kupních smluv a odpovídajícím způsobem nezohlednily, že oprávněný byl spolupracovníkem bezpečnostních složek bývalého režimu. Mimoto v nepřiměřené míře vycházely z tvrzení, která v řízení uplatnil sám oprávněný, aniž by však tato tvrzení byla řádně prokázána. Oprávněný navíc údajně vykonával svá práva v rozporu s dobrými mravy, neboť uplatnění restitučních nároků zamlčel vůči dosavadním vlastníkům nemovitostí, kterým prodával sousední pozemky ve svém vlastnictví, aniž by je obeznámil s okolností, že jejich investice bude znehodnocena. Stěžovatelé konečně vyčítají Nejvyššímu soudu, že podané dovolání odmítl, ačkoli v něm byla vznesena otázka, která je v judikatuře rozhodována rozdílně.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud úvodem poznamenává, že argumentačně prakticky totožnými ústavními stížnostmi týchž stěžovatelů se zabýval již v usneseních sp. zn. II. ÚS 1852/15 ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. II. ÚS 1578/15 ze dne 11. 8. 2015 a sp. zn. I. ÚS 1579/15 ze dne 13. 8. 2015 (jednalo se pouze o odlišné nemovitosti). Vzhledem k tomu, že závěry v těchto rozhodnutích učiněné dopadají plně i na nyní projednávanou věc, Ústavní soud na ně pro stručnost odkazuje.
K jednotlivým námitkám tak postačí pouze stručně uvést, že se obecné soudy existencí tísně při uzavírání předmětných smluv podrobně zabývaly a logickým způsobem stěžovatelům vysvětlily, proč evidence oprávněného v archivech bezpečnostních složek naplnění podmínek pro vydání nemovitostí dle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě nevylučuje. Soudy adekvátně reagovaly i na námitku, že konkrétní skutečnosti byly v nepřiměřené míře dovozovány z tvrzení samotného oprávněného a bez odpovídajícího dokazování. Nezbývá tudíž než na napadená rozhodnutí odkázat a zopakovat, že soudy ve svých rozhodnutích vycházely z obsáhlého dokazování, kterým výrazně vykročily z roviny tvrzení samotných účastníků.
Na odůvodnění napadených rozhodnutí lze odkázat i ve vztahu k námitce, podle níž jednání oprávněného bylo v rozporu s dobrými mravy. Ostatně, jak již Nejvyšší soud uvedl, argumentace stěžovatelů v tomto směru na nyní projednávanou věc prakticky ani nedopadá, neboť rozhodnutí napadená touto ústavní stížností se týkala vydání budovy výměnku s částí parcely, na níž tato budova stojí, nikoli pozemků sousedících s pozemky třetích osob.
Konečně, řádně vypořádána byla také námitka stran nejednotnosti judikatury Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud poukázal na rozhodnutí, která danou problematiku jednotně řeší, a vypořádal se i s odkazem stěžovatelů na rozsudek sp. zn. 28 Cdo 2955/99 ze dne 20. 7. 2000, přičemž logicky vysvětlil, proč toto rozhodnutí v rozporu s rozhodovací praxí není. Lze navíc dodat, že obecné soudy aplikaci § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve vztazích plynoucích z restitučních předpisů nevyloučily. I kdyby tedy tvrzená nejednotnost skutečně existovala, bylo v daném případě postupováno v souladu s právním názorem pro stěžovatele příznivějším.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu (rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2015
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu