Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem, AK se sídlem [adresa] proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2011 č. j. 2 Afs 82/2010-56 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s tím, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, jež je zakotveno v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny. Konkrétně stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu vytkl, že se přiklonil k interpretaci podústavního práva, která byla pro stěžovatele nevýhodná, a to za situace, v níž existovalo vícero možných výkladů dotčeného zákonného ustanovení. Tím měla být dle stěžovatele porušena zásada in dubio pro mitius. V důsledku Nejvyšším správním soudem zastávaného právního názoru pak byla zamítnuta stěžovatelem podaná reklamace proti rozhodnutí o převedení přeplatku daně z přidané hodnoty (ve výši 3 269 Kč). II. Bližší obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i průběh soudního řízení netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
III. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud proto posoudil, zda obecné soudy, a zvláště pak Nejvyšší správní soud, v řízení svévolně neaplikovaly právní normy bez rozumného odůvodnění či zda se právní závěry jimi učiněné nedostaly do extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Pro zásah Ústavního soudu však důvody takto naznačené nalezeny nebyly. Nejvyšší správní soud, stejně jako před ním i soud krajský, ve svém rozhodnutí pečlivě odůvodnil svůj závěr o tom, že rozhodnutí o povolení splátek je možno považovat za úkon, který přerušuje promlčecí lhůtu ve smyslu ustanovení § 70 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Proti tomuto názoru ani proti jeho odůvodnění nemá Ústavní soud žádných ústavněprávních námitek. Nejvyšším správním soudem provedený výklad - sám o sobě racionální a ústavně konformní - se nepříčí ani stěžovatelem zmiňované zásadě in dubio pro mitius. Jak totiž uvedl Nejvyšší správní soud - jemuž Ústavní soud i v této otázce nemůže než přitakat - v odůvodnění napadeného rozhodnutí, nestál proti intepretaci podústavního práva zastávané správními úřady rovnocenný konkurenční výklad práva, nýbrž pouze výklad obtížně obhajitelný; v takové situaci pak aplikace zásady in dubio pro mitius v úvahu nepřipadá. Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2012
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu