Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou ve věci návrhu JUDr. Z. A., právně zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem [adresa] směřující proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2008, č.j. 30 Co 216/2008-60, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. prosince 2007, č.j. 21 C 351/2006-49, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Navrhovatel se na Ústavní soud obrátil se svým podáním, jímž se domáhal zrušení shora citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byl zkrácen v právu domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zaručeném v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v právu na právní pomoc při řízení od počátku řízení, zaručeném v čl. 37 odst. 2 Listiny, v právu na rovnost, zaručeném v čl. 37 odst. 3 Listiny, v právu na projednání soudem veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti s možností vyjádřit ke všem prováděným důkazům, zaručeném v čl. 38 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud, dříve než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu"). Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") představuje ústavní stížnost zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111). Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu) ), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 nebylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků. Odvolání citovaným usnesením Městský soud v Praze odmítl. Návrh tedy směřoval proti rozhodnutí soudu, který odmítnul odvolání. Podle § 229 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o.s.ř.", je opravným prostředkem proti takovému rozhodnutí žaloba pro zmatečnost. (Srov. i kol.: Občanský soudní řád, komentář - II. díl, C.H. Beck, 7. vyd. 2006, str. 1197 a násl.) Za těchto okolností Ústavní soud konstatoval, že poslední prostředek k ochraně svého práva, kterým byla žaloba pro zmatečnost, navrhovatel nevyčerpal. Jejím podáním však je podmíněno podání přípustné ústavní stížnosti [§ 75 odst. 1 zákona]. Za dané situace Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro aplikaci shora uvedených výjimek. Aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel vzhledem k výše uvedenému a také vzhledem k doktríně minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů předložený návrh odmítnout, neboť jde o návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona]. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. října 2008
Vlasta Formánková soudkyně zpravodajka