Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. T. C., zastoupeného JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem, sídlem [adresa] Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2023 č. j. 20 Cdo 661/2023-364, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) Ing. R. M., 2) RNDr. Z. H., 3) J. Š., 4) Ing. R. M., 5) Z. V., 6) R. U., 7) R. P., 8) Pierra P., 9) Jacqueline P., 10) J. B., 11) Mgr. M. H., 12) L. K., 13) Ing. A. P., 14) I. V., 15) M. V., 16) T. S. a 17) Ing. B. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením ze dne 10. 2. 2022 č. j. 72 EXE 60149/2020-242 Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") zamítl návrh stěžovatele jako povinného na zastavení exekuce, vedené na základě pověření okresního soudu ze dne 8. 6. 2020 sp. zn. 72 EXE 60149/2020. Exekuce je vedena k vymožení pohledávky oprávněných vedlejších účastníků na nákladech nalézacího řízení z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 23. 7. 2019 č. j. 39 Cm 77/2012-858.
3. K odvolání stěžovatele krajský soud usnesením ze dne 24. 11. 2022 č. j. 30 Co 89/2022-303 usnesení okresního soudu potvrdil. Uvedl, že exekučnímu soudu nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, kterým je vázán a je povinen z něho vycházet. Ani případné vady nalézacího řízení se do řízení exekučního nepřenášejí, s výjimkou existence natolik zásadní vady, že by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti. V posuzované věci, v níž podle exekučního titulu, zahrnujícího vkladovou listinu, byl zamítnut vklad nově vymezených bytových jednotek v dotčeném domě do katastru nemovitostí, však krajský soud takové mimořádné podmínky pro zastavení exekuce neshledal.
4. Usnesení krajského soudu stěžovatel napadl dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné s tím, že stěžovatel nepředložil žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by založila jeho přípustnost, a dovoláním napadené usnesení je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž nebylo důvodu se odchýlit.
5. K námitce stěžovatele, že byl-li katastrálním úřadem zamítnut návrh na vklad práva do katastru nemovitostí, je třeba exekuci zastavit, Nejvyšší soud uvedl, že tvrzená závislost výroků nemá v dané souvislosti žádnou oporu v zákoně ani judikatuře; zamítnutí návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí není nucenému výkonu nákladového výroku na překážku. Při úvaze o zastavení exekuce musejí být dány mimořádné okolnosti, které však ve věci nebyly shledány. Vykonávaný výrok exekučního titulu je pouze výsledkem použití pravidla procesního úspěchu při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Nejvyšší soud dále uvedl, že exekučním titulem bylo vyhověno návrhu vedlejších účastníků na nahrazení projevu vůle stěžovatele v prohlášení vlastníka, přičemž důvodem, pro který byl návrh na vklad prohlášení do katastru nemovitostí zamítnut, bylo pouze to, že v jeho příloze došlo k písařské chybě. Tuto chybu lze napravit "dodatkem" (sc. kumulativní novací - pozn. Ústavního soudu), který však stěžovatel jako jediný ze spoluvlastníků svým obstrukčním postojem odmítá podepsat. Za popsaných okolností zde nebyly žádné skutečnosti odůvodňující závěr o tom, že by provedení exekuce vedlo ke zjevné nespravedlnosti nebo bylo v rozporu se zásadami právního státu. V dané fázi řízení pak neměla místo ani námitka stěžovatele, že nalézací soud nemohl zrušit bytové spoluvlastnictví tak, jak to učinil. K námitce nenařízení jednání před krajským soudem Nejvyšší soud připomněl, že požadavek na nařízení jednání nelze považovat za kategorický. Činí-li soud závěr o vykonatelnosti exekučního titulu pouze z obsahu spisu, neuplatní se požadavek, aby účastníci řízení mohli být přítomni při provádění šetření a aby se před rozhodnutím mohli vyjádřit k jeho výsledkům. V posuzované věci nebylo třeba nařizovat jednání, navíc ani sám stěžovatel neuvedl nic, co by závěr soudů mohlo zvrátit v jeho prospěch.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud se nevypořádal s jeho dovolacími námitkami. Zejména nereagoval na opakovaně vznášenou námitku, že nebylo v pravomoci nalézacího soudu rozhodnout o zřízení vlastnictví účastníků k jednotlivým jednotkám v dotčeném domě a o spoluvlastnictví ke společným částem domu a pozemkům. Rovněž stěžovatel nesouhlasí s tím, že ve věci nebylo nutné nařídit jednání. Trvá na tom, že řízení před nižšími soudy bylo z tohoto důvodu zatíženo vadou, již měl Nejvyšší soud napravit.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména tehdy, kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. Takové vady Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
9. Souhrnně lze konstatovat, že - byť je stěžovatel zjevně opačného názoru - všechny jeho nyní uplatňované námitky byly vypořádány již Nejvyšším soudem, a jeho posouzení není z ústavněprávního hlediska co vytknout.
10. Namítal-li stěžovatel v dovolání nedostatek pravomoci soudu v nalézacím řízení, z něhož vzešel vykonávaný exekuční titul, Nejvyšší soud tuto námitku nepřehlédl a neopomněl vypořádat. Stěžovatele upozornil, že (a z jakých důvodů) pro ni již v dané fázi řízení není místo (bod 8 odůvodnění napadeného usnesení). Ústavní soud pouze pro úplnost stěžovatele upozorňuje, že jak vyplývá z odůvodnění usnesení krajského soudu, rozhodnutím soudu v nalézacím řízení bylo mimo jiné zrušeno spoluvlastnictví účastníků řízení k dotčenému domu a přilehlým pozemkům a bylo zřízeno vlastnictví k jednotkám v domě a spoluvlastnictví ke společným částem domu a k přilehlým pozemkům. Pravomoc soudu rozhodovat o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je výslovně zakotvena v § 1143 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přičemž je-li rozhodováno o zrušení spoluvlastnictví k budově, je zřízení vlastnictví k jednotlivým jednotkám, které se v ní nacházejí, jedním z možných způsobů vypořádání (viz § 1165 téhož zákona).
11. K namítanému porušení stěžovatelova práva vyjádřit se k věci Ústavní soud považuje za dostačující odkázat na bod 9 odůvodnění napadeného usnesení, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, z jakých důvodů nebylo ve věci nezbytné nařizovat ústní jednání. Důvody, které jej vedly k tomuto závěru, jsou rozumné a jsou v souladu s předchozí judikaturou, na níž se zároveň odkazuje. Skutečnost, že stěžovatel s argumenty Nejvyššího soudu nesouhlasí a považuje je za nesprávné, není sama o sobě důvodem k vyhovění ústavní stížnosti.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2023
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu