Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti M. R., zastoupené JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014 č. j. 30 Cdo 1240/2013-75, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2012 č. j. 13 Co 360/2012-50 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 3. 2012 č. j. 25 C 27/2012-29, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti navrhla stěžovatelka zrušení shora uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze v části, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 co do částky 1 417 000,- Kč, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2. Podle stěžovatelky napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejích základních práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka též požádala o náhradu nákladů řízení ve smyslu § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti žalované České republice -Ministerstvu spravedlnosti o zaplacení částky 1 429 000,- Kč s příslušenstvím (jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení), tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce částku 12 000,- Kč spolu s úrokem z prodlení; ve zbytku rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí se způsobem provádění dokazování obsahem spisu sp. zn. 12 C 167/2008 Okresního soudu v Nymburce před soudem prvního a druhého stupně. Polemizuje s posouzením otázky významu předmětu řízení pro stěžovatelku z pohledu odvolacího soudu (v posuzované věci se stěžovatelka domáhala uložení povinnosti bytovému družstvu vydat písemné rozhodnutí o přidělení družstevního bytu do užívání stěžovatelky, eventuálně uložení mu povinnosti vydat písemné osvědčení o přidělení družstevního bytu do užívání).
Namítá, že soudy ve svých úvahách o stanovení výše přiměřeného zadostiučinění nepřihlédly ke skutečnosti, že řízení nelze považovat za složité. Podle stěžovatelky soudy ignorovaly skutečnost, že stěžovatelka využila ve smyslu § 31a odst. 3 písm. c) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v předmětném řízení. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že přispěla k průtahům v řízení podáním odvolání proti usnesení o nepřipuštění změny žaloby v tomto řízení. Stěžovatelka dále uvádí, že nesprávný úřední postup a uložení kárného opatření soudkyni soudu prvního stupně v předmětném řízení měl být zohledněn zvýšením základní částky zadostiučinění podle § 31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb. Podle stěžovatelky odvolací soud nesprávně stanovil datum počátku prodlení žalované rozhodné pro přiznání úroků. Namítá, že odvolací soud nevyložil, proč v přezkoumávané věci není důvod zvažovat i preventivní funkci zadostiučinění.
Obsah ústavní stížností napadených usnesení, jakož i průběh řízení ve věci netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak i procesní stránka jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdyby napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.
Podstatou ústavní stížnosti je pouze opětovná polemika stěžovatelky s aplikací zákona č. 82/1998 Sb. na její případ. Stěžovatelka jak po formální, tak i obsahové stránce jen opakuje námitky a argumenty, které již předestřela ve svém dovolání, a k nimž se již dostatečně podrobně vyjádřil Nejvyšší soud. Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovatelce opětovně připomínal podstatnou argumentaci dovolacího soudu, kterou sám - z hlediska ústavnosti - akceptuje. Ústavní soud považuje argumentaci civilních soudů za logickou, jasnou, přesvědčivou a z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaných základních práv. Stěžovatelka měla možnost v řízení u příslušných soudů uplatnit všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názory, s nimiž se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
S ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti se Ústavní soud nemohl zabývat stěžovatelčiným návrhem na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2014
JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu Ústavního soudu