ÚS 194/03
Ústavní soud rozhodl dne 22. září 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti obchodní společnosti L., s.r.o., zastoupené JUDr. P. L., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2002 čj. 22 Ca 235/2002-41, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného rozsudku, kterým Krajský soud v Ostravě odmítl její opravný prostředek proti rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu, Šumperk (dále jen "pozemkový úřad") ze dne 2. 5. 2002 čj. 315/1811/02/9 (výrok I.), když opravné prostředky ostatních navrhovatelů shledal důvodnými, rozhodnutí pozemkového úřadu zrušil a věc vrátil tomuto správnímu orgánu k dalšímu řízení (výrok II.). Stěžovatelka uvádí, že pozemky, které byly předmětem řízení před pozemkovým úřadem, přešly na stát a v roce 1991 byly předmětem restitučního řízení podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Po vyjasnění, kdo je oprávněnou osobou, byly nemovitosti v roce 1999 vydány závětní dědičce původního vlastníka, paní B. Po vydání nemovitostí pozemkový úřad oznámil, že potomci původního vlastníka (P. K., P. M., nar. [rok narození], P. M., nar. [rok narození], P. F., P. Z.) podali výzvu k vydání pozemků i podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen "zákon o půdě") a shora citovaným rozhodnutím následně rozhodl, že tyto osoby jsou vlastníky předmětných pozemků. Tyto pozemky však jsou v současné době ve vlastnictví stěžovatelky, která je nabyla kupní smlouvou ze dne 2. 11. 1999 a ze dne 6. 9. 2001 od původní povinné osoby, Státních léčebných lázní B., s.p. Pokud by tedy rozhodnutí pozemkového úřadu nabylo právní moci, stěžovatelka by byla ve svém vlastnickém právu k předmětným pozemkům omezena, a proto má za to, že měla být účastníkem správního řízení a měla by mít právo žádat soud, aby přezkoumal zákonnost správního rozhodnutí. Jestliže správní soud takový návrh odmítl, porušil tím její právo ústavně zaručené v čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod. Z tohoto důvodu stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil.
Ze spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 235/2002, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že napadeným rozsudkem správní soud rozhodl o opravných prostředcích Státních léčebných lázní B., s.p., stěžovatelky, Mgr. M. P., nar. [rok narození], Mgr. M. P., nar. [rok narození], a Z. P. tak, že podání stěžovatelky, označené jako odvolání proti rozhodnutí pozemkového úřadu, adresované Krajskému soudu v Ostravě, posoudil podle jeho obsahu jako opravný prostředek (návrh), který odmítl podle ustanovení § 250p o.s.ř. (v tehdy platném znění), neboť dospěl k závěru, že byl podán někým, kdo k jeho podání není oprávněn. Ostatní opravné prostředky shledal důvodné, a proto předmětné rozhodnutí pozemkového úřadu zrušil a věc vrátil tomuto správnímu orgánu k dalšímu řízení. Ve vztahu ke stěžovatelce správní soud konstatoval, že podle vymezení účastníků soudního řízení v ustanovení § 250m odst. 3 o.s.ř. nebyla-li stěžovatelka účastníkem předchozího správního řízení, není legitimována k podání opravného prostředku proti rozhodnutí z tohoto řízení vzešlého.
Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek správního soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Při posuzování dané věci bylo třeba vzít v úvahu specifickou definici okruhu účastníků restitučního řízení podle zákona o půdě (§ 9 odst. 8), která vylučuje obecné vymezení účastníků správního řízení podle ustanovení § 14 odst. 1 zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), a v důsledku které byla při aplikaci ustanovení § 250m odst. 3 o.s.ř. stěžovatelka vyloučena z možnosti podat opravný prostředek proti správnímu rozhodnutí. Z obsahu správního spisu vedeného k předmětnému rozhodnutí pozemkového úřadu vyplynulo, že pozemkový úřad se stěžovatelkou jako s účastníkem řízení skutečně nejednal, správní rozhodnutí jí zaslal pouze na vědomí. Ze soudního spisu pak vyplynulo, že podání označené jako "odvolání proti rozhodnutí čj. 315/1811/02/9 ze dne 2. 5. 2002", bylo společným podáním účastníka správního řízení, povinné osoby Státní léčebné lázně B., s.p., a stěžovatelky. Za dané situace má Ústavní soud za to, že správní soud postupoval v souladu s občanským soudním řádem, když společné podání obou navrhovatelů posoudil podle jeho obsahu jako opravný prostředek proti rozhodnutí pozemkového úřadu, tedy jako návrh na zahájení přezkumného řízení podle ustanovení § 250l a násl. o.s.ř. s následným zjištěním, že jeden z navrhovatelů, stěžovatelka, není k takovému úkonu aktivně legitimován, a proto je odmítl. Výtce stěžovatelky že správní soud měl v jejím případě postupovat podle hlavy druhé části páté o.s.ř. a její podání posoudit jako žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, nelze přiznat jakoukoliv opodstatněnost, neboť z jejího zvoleného procesního postupu, jakož i obsahového zaměření argumentace uplatněné ve společném "odvolání", se takový závěr nepodává. Stěžovatelka argumentuje čl. 36 odst. 1, 2 Listiny a tvrdí, že pokud by rozhodnutí pozemkového úřadu nabylo právní moci, došlo by k omezení jejího vlastnického práva zaručeného v čl. 11 Listiny. Taková argumentace je za daných okolností projednávaného případu předčasná a tedy zcela neschopná založit zásah Ústavního soudu, neboť rozhodnutí pozemkového úřadu bylo zrušeno a pozemkový úřad ve věci znovu jedná (výrok II rozsudku). Jádro ústavní stížnosti a snaha zvrátit rozhodnutí správního soudu o odmítnutí opravného prostředku stěžovatelky (výrok I. rozsudku) má základ ve snaze stěžovatelky stát se účastníkem správního řízení před pozemkovým úřadem, aby jako současný vlastník pozemků, o které se vede restituční spor mezi oprávněnými osobami a povinnou osobou, mohla střežit svá práva a aby měla k dispozici procesní prostředek k případnému zvrácení pro ni nepříznivého správního rozhodnutí. Ústavnímu soudu však rozřešení této otázky v projednávané věci nepřísluší. Ten, s kým nebylo ve správním řízení jednáno jako s účastníkem, ač s ním jako s účastníkem jednáno být mělo, měl podle ustanovení § 250 odst. 2 o. s.ř. možnost obrátit se se žalobou na soud. Před podáním takové žaloby však žalobce musel vyčerpat všechny přípustné řádné opravné prostředky (tj. odvolání k nadřízenému správnímu orgánu s touto vznesenou námitkou), neboť toto bylo podmínkou řízení podle hlavy druhé části páté o.s.ř. (§ 247 odst. 2). Jak vyplynulo z vyžádaných spisů pozemkového úřadu a správního soudu, takový procesní postup stěžovatelka nezvolila a ten, který zvolila, nevedl k rozhodnutí, které, jak shora uvedeno, by zakládalo důvodnost zásahu Ústavního soudu. Jinými slovy, skutečnost, že s někým nebylo jednáno jako s účastníkem, ač s ním tak jednáno mělo být v řízení, ve kterém bylo pravomocně rozhodnuto o jeho právech, nemá za následek nemožnost dovolat se práva soudní cestou, včetně ústavní stížnosti. (srov. nález Pl.ÚS 30/95, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 5, str. 22, C.H. Beck). I v takovém případě však platí, že musí být vyčerpány všechny procesní prostředky, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jednak podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, z důvodu zjevné neopodstatněnosti, jednak podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona z důvodu nepřípustnosti. Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 22. září 2003
JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu