IV. ÚS 194/95

Odůvodnění

rozsudku uvedl, "nebylo prokázáno, že by nebylo veřejně oznámeno ve vývěsce národního výboru, že nemovitosti se prodávají a nebyl prokázán ani opak", a proto soud vycházel ze zjištění, že se mezi občany o prodeji nemovitosti všeobecně vědělo. Uvedený závěr je podle stěžovatele absurdní. V této souvislosti poukazuje na ustanovení § 120 o.s.ř., podle něhož je povinností soudu zjistit skutečný stav věci a jestliže toto zjištění důkazy neumožňují, pak to soud musí ve svém odůvodnění konstatovat. Tomuto zjištění, anebo naopak nemožnosti takovéhoto zjištění, musí odpovídat i právní závěr soudu. Namítá dále, že obdobným způsobem postupoval soud v případě důkazu o stabilizaci odpůrce, když jeho závěr o tom, že MUDr. J. byl stabilizován tím, že se přestěhoval do Českých Velenic a v souvislosti s tím koupil předmětný rodinný domek, byl zcela v rozporu s tím, že tento již předtím dva roky ve Velenicích bydlel. Stěžovatel pak dovozuje, že rozsudek s takovýmto odůvodněním odporuje základním ustanovením občanského soudního řádu, zejména ustanovení § 132 o.s.ř. Poukazuje dále na to, že krajský soud, jako soud odvolací, nebyl schopen zrušit rozsudek soudu I. stupně pro uvedené absurdní právní závěry, které soud z důkazního řízení vyvodil, v každém případě však nezhojil porušení základního lidského a občanského práva - práva vlastnického (zaručovaného Listinou základních práv a svobod), jehož se svým rozsudkem dopustil soud I. stupně. Ve vztahu k porušení uvedeného práva pak v odůvodnění ústavní stížnosti poukazuje dále na to, že trestem propadnutí majetku, který byl vynesen jako součást rozsudku, odsuzujícího jej pro opuštění republiky, byl výkon jeho vlastnického práva k předmětným nemovitostem pouze ztížen, nikoliv však zrušen. Takto to také správně dovozuje zákon o soudních rehabilitacích č. 119/1990 Sb., který konstatuje, že zrušením původních odsuzujících rozsudků se obnovuje tehdejší právní stav, a to ex tunc, včetně obnovení vlastnického práva. Protože se tak děje za právní fikce, jako kdyby odsuzujícího rozsudku vůbec nebylo,dovozuje stěžovatel, že nikdy nepřestal být vlastníkem předmětných nemovitostí. Na tom pak, podle jeho názoru, nemění nic jakékoliv výkony odsuzujícího nezákonného rozsudku, včetně rozhodnutí finančních odborů MNV či ONV a zápisy do evidence nemovitostí. Zákon č. 119/1990 Sb. tak precizně formuluje nápravu základního občanského a lidského práva - práva vlastnického - a oba napadené rozsudky obecných soudů jsou s tímto zákonem zcela v rozporu. Navrhl proto, aby oba rozsudky, jakožto rozsudky odporující základním lidským a občanským právům, byly zrušeny.

Krajský soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti v podstatě odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

H. J. a MUDr. J. J. se v tomto řízení svého postavení vedlejšího účastníka podle § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. vzdali.

Jak plyne z obsahu spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 6 C 322/92, obecné soudy, které stěžovatele považovaly za oprávněnou osobu ve smyslu § 3 odst. l zákona č. 87/1991 Sb., se v řízení zabývaly především okolnostmi, které měly, podle tvrzení stěžovatele, na straně manželů J. založit znaky povinné osoby podle § 4 odst. 2 citovaného zákona, v platném znění, a to se závěrem, že tyto podmínky splněny nebyly.

Především je třeba uvést, že Ústavní soud, jak již vyslovil v mnoha svých dřívějších nálezech, není soudem nadřízeným soudům obecným a za předpokladu, že tyto při své činnosti postupují v souladu s principy stanovenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat. Zaměřil se proto Ústavní soud v dané věci především na posouzení otázky, zda v řízení před obecnými soudy byly dodrženy principy spravedlivého procesu, zakotvené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. V tomto směru však nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že by v průběhu řízení došlo k porušení práv v uvedené hlavě zakotvených. Provádění dokazování probíhalo před obecnými soudy způsobem zákonem předpokládaným a pokud jde o samotné hodnocení důkazů, pak ani jejich zhodnocení nevybočilo, podle přesvědčení Ústavního soudu, z rámce § 132 o.s.ř.

Vzhledem k interní povaze směrnice tehdejšího MF č. 10 ze dne 2.4.1964, čj. 314/17.756/64, o prodeji rodinných domků z národního majetku občanům, je Ústavní soud - stejně jako soudy obecné - tohoto názoru, že způsob realizace čl. 2 odst. 2 citované směrnice ukládající státním organizacím, spravujícím majetek zamýšlený k prodeji občanům, vhodným způsobem upozornit veřejnost na možnost koupit rodinný domek, závisel případ od případu na konkrétních okolnostech. Za situace, kdy se sice nedochovaly písemnosti (např. veřejné oznámení) výslovně týkající se "vhodného způsobu upozornění" na možnost koupě rodinného domu, ale jsou k dispozici dobové listiny o přihlášení se i jiných zájemců, než MUDr. J. J. a H. J., je možno přisvědčit právnímu závěru soudu, že v tomto směru nedošlo k přípravě zamýšleného prodeje způsobem, který by na straně MUDr. J. J. a H. J. zakládal znak protiprávnosti. Obecné soudy při zhodnocení výsledků dokazování vycházely z provedených důkazů - také výpovědi svědků -, z jejichž výslechů vyplynulo, že o koupi domu projevilo zájem více uchazečů, o jejichž žádostech bylo také národním výborem následně rozhodováno. Na tomto podkladě pak dospěly k závěru, že ze strany tehdejšího bývalého MNV byly zjevně učiněny kroky k upozornění veřejnosti na možnost koupit rodinný domek. Určitá neobratnost ve vyjádření tohoto závěru v odůvodnění rozhodnutí, zejména ze strany soudu prvého stupně, sama o sobě není protiústavní, svojí povahou a intenzitou nepředstavuje ve vztahu ke stěžovateli porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Tentýž závěr lze učinit ohledně druhé části interního pravidla chování, podle něhož se dle čl. 2 odst. 2 citovaných směrnic rodinný domek prodá tomu občanovi, aby byl prodejem uspokojen i společenský zájem za daných okolností nejdůležitější ( v daném případě stabilizace lékaře zajištěním jeho bydlení v rodinném domku, s povinností uvolnit dosud užívaný byt, přičemž v této souvislosti je třeba uvést, že dříve koupenou nemovitost MUDr. J.J. pro její havarijní stav prodal 12.9.1983).

Pokud jde o tu část odůvodnění ústavní stížnosti, v jejímž závěru stěžovatel dovozuje, že obě rozhodnutí obecných soudů jsou v rozporu se zákonem č. 119/1990 Sb., k tomu považuje Ústavní soud za nutné uvést následující. Zákon č. 119/1990 Sb. sice ve svém ustanovení § 2 stanoví, že pravomocná odsuzující soudní rozhodnutí, vyhlášená v době od 25.2.1948 do 1.1.1990, týkající se skutků spáchaných po 5.5.1945, podle zákonů a jejich ustanovení tam vyjmenovaných, jakož i všechna další rozhodnutí v trestní věci na ně obsahově navazující, se zrušují k datu, kdy byla vydána, zároveň však již sám tento zákon ve svém ustanovení § 23 odst. 2 stanoví, že podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku nebo zabrání věci, jakož i způsoby náhrady a rozsah těchto nároků, upraví zvláštní zákon. Tímto zvláštním zákonem je zákon č. 87/1991 Sb., na který se ostatně také stěžovatel při podání žaloby u obecného soudu odvolával, a jehož režim při rozhodování věci obecné soudy správně aplikovaly. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že vázanost uplatnění shora uvedených nároků na aplikaci zákona č. 87/1991 Sb. zdaleka není odůvodněna pouze zájmy fyzických osob, které při nabývání majetku od státu nebyly protiprávně zvýhodněny, ale především zájmem osob oprávněných, jež by v důsledku neexistence této vázanosti na zákon č. 87/1991 Sb. mohly být vystaveny nežádoucím právním důsledkům (například účinkům vydržení). Pokud jde o námitky stěžovatele v jejich souhrnu, je třeba poukázat na to, že ústavní stížnost směřuje proti rozsudkům obecných soudů, které aplikovaly zákon č. 87/1991 Sb., jehož režim sám stěžovatel akceptoval tím, že se v návrhu na zahájení řízení podaném u obecného soudu na uvedený zákon odvolával.

Z uvedených důvodů proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost zamítl (§ 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.).

P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 15. února 1996