Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. B., právně zastoupeného JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem [adresa] směřující proti usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. ledna 2006, sp. zn. 8 Tdo 14/2006, a rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. května 2005, sp. zn. 10 To 132/2005, a Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. listopadu 2004, sp. zn. 2 T 41/2004, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností splňující všechny formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Shora napadeným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové byl podle § 37a trestního zákona zrušen výrok o vině a trestu z rozsudku Okresního soudu v Mělníku, sp. zn. 2 T 306/2003 ze dne 25. července 2003, který nabyl právní moci dne 3. září 2003. Dále byl stěžovatel shledán vinným pro trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny, podle § 176 odst. 1 trestního zákona, trestný čin krádeže, podle § 247 odst. 1 písm. b) a e), odst. 3 písm. b) trestního zákona, dílem dokonaný a dílem ve stádiu pokusu, pro trestný čin poškozování cizí věci, § 257 odst. 1 trestního zákona, a pro trestný čin porušování domovní svobody, § 238 odst. 1 a 2 trestního zákona, odsouzen k úhrnnému a společnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové shora popsaným rozsudkem, ve kterém zrušil výrok o trestu v celém rozsahu a nově rozhodl o společném a úhrnném trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že Okresní soud v Hradci Králové pochybil, když mu uložil trest společný a úhrnný, neboť uvedený trest měl být uložen i jako trest souhrnný. Odkázal přitom na ustanovení § 35 trestního zákona, podle kterého se souhrnný trest udělí v případě, kdy je pachatel souzen pro trestný čin, který spáchal dříve, než byl odsouzen pro jiný trestný čin. V jeho případě byl souzen pro jednání, kterého se dopouštěl v roce 2002, přičemž k předchozímu souhrnnému trestu byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 6. ledna 2003. Pro trestnou činnost, která tomuto rozsudku přecházela, měl tedy být napadeným rozsudkem soudu prvého stupně odsouzen rovněž k trestu souhrnnému, a předchozí rozsudek měl být zrušen.
Vzhledem k uvedeným okolnostem stěžovatel navrhl aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Poté, co Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i se spisem Okresního soudu v Hradci Králové vedeným pod sp. zn. 2 T 41/2004, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že podání stěžovatele, postrádající ústavně právní argumentaci, je obsahově shodné s odvoláním a dovoláním, kdy v těchto opravných prostředcích byla obecným soudům předložena shodná námitka. Z napadených rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu ČR je pak navíc patrné, že oba soudy se touto problematikou podrobně zabývaly a k věci zaujaly své stanovisko.
Ústavní soud proto odkazuje zejména na odůvodnění rozhodnutí o dovolání, ve kterém se Nejvyšší soud ČR velice podrobně zabýval problematikou souhrnného, úhrnného a společného trestu v konkrétním případě stěžovatele.
Dále Ústavní soud opakovaně konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Nezabývá se hmotněprávní stránkou věci, což je určeno obecným soudům. O to více zkoumá právní podstatu procesní stránky, aby bylo občanům zajištěno jejich právo na soudní ochranu, jak je uvedeno v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ve své judikatuře, která je obecně dostupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k rozhodovací činnosti obecných soudů. Ústavní soud tedy nevystupuje jako další instance soudnictví, které by příslušelo provádět přezkum již řešené problematiky, a v důsledku toho posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, či nahrazovat rozhodnutí obecných soudů svým vlastním. Ústavní soud by takto mohl postupovat tehdy, pokud by zjistil, že v řízení došlo k porušení ústavních procesních principů. V projednávané věci však taková situace nenastala.
Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu. Jeho rozhodování musí být provedeno v rámci stanoveném trestním řádem. Ústavní soud neshledal, že by Okresní soud v Hradci Králové, Krajský soud v Hradci Králové či Nejvyšší soud ČR vybočily ze zákonem stanovených pravidel pro rozhodování o trestu, a tedy že by zkrátily stěžovatele v jeho naříkaných právech.
Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. prosince 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu