Plný text
Ústavní soud České republiky
rozhodl ve věci ústavní stížnosti politické strany, zastoupené Mgr. M. B., proti usnesení Ústřední volební komise ze dne 3. 6. 1996 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č. j. Ovs 5/96/Št-24 ze dne 12. 6. 1996, t a k t o :
Ústavní stížnost se z a m í t á .
O d ů v o d n ě n í : Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. 7. 1996, se politická strana domáhá zrušení usnesení Ústřední volební komise ze dne 3. 6. 1996, kterým jako jiný orgán veřejné moci schválila zápis o zpracování výsledků voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, včetně třinácti příloh. Dále se domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR, č. j. Ovs 5/96/Št-24 ze dne 12. 6. 1996, kterým byla bez jednání zamítnuta stížnost této strany na vydání osvědčení o zvolení poslancem, podaná proti dvanácti poslancům, kteří mandát získali v tzv. druhém skrutiniu. V těchto rozhodnutích spatřuje stěžovatelka zásah do ústavně zaručených základních práv, neboť celkem 169 796 hlasů, které jí byly ve volbách odevzdány, bylo v rozporu se zásadou přímého volebního práva, zakotveného v čl. 18 Ústavy, použito k administrativnímu přidělení mandátů kandidátům, kteří potřebné hlasy voličů nezískali. Tím došlo i k porušení čl. 19 odst. 3 Ústavy. Ústavní stížnost dále namítá, že Nejvyšší soud ČR tím, že ve věci nenařídil veřejné jednání za účasti účastníků řízení, porušil též čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Spolu s ústavní stížností byl podán návrh, aby Ústavní soud zrušil v zákoně č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu ČR, ustanovení, jejichž aplikací došlo k výše uvedeným zásahům do ústavně zaručených práv. Konkrétně bylo navrhováno zrušit v § 49 odst. 2, 3 a 4, dále zrušení věty "... které postoupily do prvního skrutinia, ...", v § 50 odst. 1 a v § 51 odst. 2 zrušení celého textu, vyjma části poslední věty, a to tak, aby toto ustanovení znělo: "Kandidátní listinu pro druhé skrutinium sestaví Ústřední volební komise podle preferenčních hlasů pro jednotlivé kandidáty této politické strany nebo koalice". Všechny tyto návrhy byly odůvodňovány rozporem napadených ustanovení s čl. 18 a 19 Ústavy ČR, jakož i s čl. 21 odst. 1 a 4 Listiny. Dále bylo navrhováno, aby v § 200n odst. 1 občanského soudního řádu byl zrušen text "bez jednání usnesením", a to pro jeho rozpor s čl. 38 odst. 2 Listiny. O těchto návrzích rozhodlo plénum Ústavního soudu nálezem sp. zn. Pl. ÚS 25/96 ze dne 2. dubna 1997 tak, že je zamítlo.
Ve vyjádření, které k ústavní stížnosti podal Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení, se k procesní stránce věci uvádí, že ust. § 200n odst. 1 o.s.ř. dává soudu možnost rozhodnout bez jednání a že této možnosti soud také využil.Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že při počtu účastníků a desetidenní zákonné lhůtě k rozhodnutí není prakticky ani možné postupovat jinak. Bylo využito možnosti požádat o písemné, resp. faxové vyjádření k věci, v zásadě však šlo jen o posouzení právních otázek a nebylo proto nutné provádět dokazování za účasti stran. Pokud jde o námitku stěžovatelky, že soud nerespektoval čl. 18 a 19 Ústavy, odkázal Nejvyšší soud ČR na odůvodnění napadeného usnesení.
Ústřední volební komise ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 12. 8. 1996 uvedla, že obsah této stížnosti je v podstatě totožný se stížností podanou k Nejvyššímu soudu ČR, a proto odkázala na vyjádření podané v řízení před tímto soudem, jehož kopii přiložila. Z obsahu vyjádření je podstatné především to, že ÚVK trvá na stanovisku, že při přidělování mandátů postupovala plně v souladu s ustanoveními § 50 a 51 zákona č. 247/1995 Sb. Mandáty dvanácti poslanců přidělené ve druhém skrutiniu proto nemohou být neplatné.
Ústavní stížnost je založena na zpochybnění ústavnosti ustanovení zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu ČR, resp. ustanovení § 200n odst. 1 občanského soudního řádu, tedy ustanovení, která byla aplikována v předmětné věci Ústřední volební komisí, resp. Nejvyšším soudem ČR. Z toho vyplývá, že v podstatě není zpochybňován postup těchto orgánů veřejné moci, ale to, že postupovaly podle právních předpisů, které se stěžovatelce jevily jako rozporné s ústavním pořádkem. Jak již bylo uvedeno, nálezem pléna Ústavního soudu ČR, sp. zn. Pl. ÚS 25/96 ze dne 2. 4. 1997, byla aplikovaná ustanovení zákona č. 247/1995 Sb. shledána jako souladná s ústavním pořádkem. Stejně tak plénum Ústavního soudu posoudilo i napadené ustanovení § 200n zákona č. 99/1963 Sb. (občanského soudního řádu), podle kterého proběhlo řízení před Nejvyšším soudem ČR. Pokud jde o důvody, které plénum Ústavního soudu k těmto závěrům vedly, odkazuje se plně na odůvodnění citovaného nálezu.
Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Z toho vyplývá, že také senát Ústavního soudu je plně vázán zmíněným nálezem pléna tohoto soudu. Za této situace by mohlo být ústavní stížnosti vyhověno jen tehdy, pokud by bylo zjištěno, že právní předpisy byly aplikovány způsobem natolik extremním, že by to vybočovalo z mezí ústavnosti. Přesto, že ústavní stížnost v tomto směru neargumentovala, tj. stěžovatelka netvrdí, že by při sčítání hlasů, které pro ni byly odevzdány, Ústřední volební komise pochybila nebo se dopustila jiných nesprávností, kterými by stěžovatelku v konečném výsledku poškodila, posoudil Ústavní soud i tuto stránku věci. Dospěl však k názoru, že takový postup nelze Ústřední volební komisi vytknout. Stejně tak nelze spatřovat porušení ústavnosti v postupu Nejvyššího soudu ČR, který jako orgán kompetentní k projednání volební stížnosti postupoval způsobem, který zákon stanoví. Oba zmíněné orgány postupovaly podle platných, a podle nálezu Ústavního soudu s ústavním pořádkem souladných předpisů a na základě těchto předpisů dospěly k závěrům, se kterými se sice stěžovatelka neztotožňuje, které však odpovídají volebnímu systému, pro který se zákonodárná moc kvalifikovaným způsobem rozhodla.
Ze všech výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost zamítnuta, a to bez nařízení ústního jednání, když účastníci řízení s rozhodnutím bez jednání vyslovili souhlas. (§ 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního se nelze odvolat.
V Brně dne 12. 6. 1997