Ústavní soud rozhodl dne 17. září 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. R. K., zastoupeného JUDr. Václavem Vyhlídkou, advokátem, AK se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 21. 4. 2009 č. j. 15 Co 814/2008-83, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností, v níž tvrdil porušení práv garantovaných mu ustanoveními čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, napadl stěžovatel shora označené rozhodnutí. Stěžovatel namítal, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně nebyl zastoupen advokátem a bránil se pouze laicky. Tím byla zcela porušena rovnost stran řízení; žalobce, který byl zastoupen advokátem, se vůči stěžovateli nacházel v mnohem výhodnějším postavení. Soud prvního stupně - ač mu tyto skutečnosti byly známy - neposkytl stěžovateli potřebná procesní poučení podle § 118a o. s. ř. Odvolací soud, jehož rozhodnutí je ústavní stížností napadeno, pak tyto vady nezhojil, ač k tomu byl povinen z úřední povinnosti, a tudíž rovněž porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
Ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou. Jde o návrh přípustný, avšak z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný. Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje jakousi další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ústavní soud nemůže akceptovat námitky stěžovatele, podle nichž došlo v projednávané věci k porušení procesní rovnosti stran a práva na spravedlivý proces. Stěžovatel namítá, že se v řízení před soudem prvního stupně nacházel v nevýhodné pozici, neboť nebyl právně zastoupen. Stěžovateli však nic nebránilo v tom, aby si právního zástupce zvolil. Jestliže tak neučinil, musí též nést důsledky svého jednání; v žádném případě nelze tuto skutečnost vytýkat soudu prvního stupně. Nelze předpokládat - s ohledem na to, že v rámci odvolacího řízení již zastoupen byl - že by si stěžovatel právní zastoupení nemohl dovolit. Pokud by tomu tak bylo, mohl by stěžovatel požádat o ustanovení právního zástupce. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že řízení jako celek vyhovovalo požadavkům plynoucím z práva na spravedlivý proces a se stěžovatelovými námitkami se nemohl ztotožnit. Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. K ústavní stížnosti byla přiložena ne zcela bezvadná plná moc. Ústavní soud k odstranění její vady (udělena pouze pro podání ústavní stížnosti) nevyzýval, neboť byť by i byla tato vada napravena, nic by to na zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti změnit nemohlo.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. září 2009
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu