IV. ÚS 1982/09

Odůvodnění

Navrhovatel se obrátil na Ústavní soud, neboť se domnívá, že v jeho věci došlo k narušení jeho práv zaručených v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně navrhl, aby Ústavní soud zrušil aplikované ustanovení § 76 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o výkonu trestu"). Podáním ze dne 20. ledna 2009 se navrhovatel domáhal vůči Věznici Mírov fotokopií kázeňských lístků, o uložených kázeňských trestech, které měl potřebovat pro zrušení uložených trestů formou revize. Sdělením ze dne 28. ledna 2009 informovala vedoucí samostatného referátu správního Věznice Mírov navrhovatele, že rozhodnutí o kázeňských trestech nepodléhají soudnímu přezkumu a dále, že Vězeňská služba ČR nemá povinnost informovat osobu, jíž se údaje týkají, o obsahu své evidence. Dále jej informovala o možnosti poskytnout uvedenou dokumentaci přímo reviznímu orgánu. Dne 10. července 2009 obdržel ředitel Věznice Mírov podnět navrhovatele, v němž si stěžovatel na postup pracovníků správního oddělení věznice. Tuto stížnost (podnět) posoudil ředitel jako nedůvodnou. Stěžovatel ve svém podání k Ústavnímu soudu uvedl, že popsaným postupem vězeňské služby mu byl znemožněn přístup k dokumentům, které jsou na něj vedeny. Tím mu je i znemožněno případné napadení řízení, či prokázání, zda se skutečně jednalo o kázeňské přestupky. V důsledku toho nejenže strádá psychicky a fyzicky, ale rovněž je v důsledku uložených kázeňských trestů ztížena například jeho možnost žádat o změnu výkonu trestu. Navrhovatel poukázal na fakt, že zákonná úprava mu znemožňuje přístup k údajům, které jsou na něj vedeny vězeňskou službou, což jej jednoznačně omezuje v jeho právech. Současně odkázal na judikaturu Evropskému soudu pro lidská práva, podle které je porušením čl. 6 Úmluvy, pokud rozhodnutí, samo nesplňující podmínky tohoto ustanovení, nepodléhá soudnímu přezkumu (Compte 1983, A-58), a dále, že právo na soud přísluší i vězněným osobám (Golden 1975, A-18 §§ 35, 36). Postup vězeňské služby, který je nepřezkoumatelný vede k diskriminaci a poskytuje vězeňské službě prostor pro libovůli a ponižující zacházení. Proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil vyřízení stížnosti Vězeňskou službou ČR.

Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou naplnění procesních náležitostí podání. V projednávané věci Ústavní soud především konstatuje, že napadený přípis Vězeňské služby ČR, Věznice Mírov, není možné hodnotit jako rozhodnutí, k jehož přezkumu by byl Ústavní soud oprávněn. Navrhovatel učinil dne 20. ledna 2009 podnět, k němuž mu bylo sdělení ze dne 26. ledna 2009 oznámeno dne 28. ledna 2009. Po více jak pěti měsících podal navrhovatel nový podnět, v němž si však stěžoval na postup pracovníků, kteří mu odmítli vydat jím požadované kopie, avšak nebrojil proti prvnímu sdělení. Fakticky tedy podal nový podnět, tentokráte přímo řediteli věznice. Podle ustanovení § 26 odst. 1 zákona o výkonu trestu smí odsouzený k uplatnění svých práv podávat stížnosti a žádosti. Vzhledem k tomu, že odsouzeným příslušejí, v souladu např. s ustanovení § 27 zákona o výkonu trestu, práva s jistými omezeními, není možné považovat každé jejich podání za žádost či stížnost ve smyslu ustanovení § 26 zákona o výkonu trestu. Proto není ani reakce na takové podněty možno považovat za rozhodnutí dle § 76 odst. 2 zákona o výkonu trestu. Podle něj je rozhodnutí podle tohoto zákona třeba sdělit osobě, jíž se týká; připouští-li zákon stížnost, je třeba je vyhotovit písemně a takové osobě doručit. Z faktu, že se sdělením byl pouze seznámen plyne, že se nejednalo o rozhodnutí podléhající přezkumu formou stížnosti, z jeho obsahu je pak zjevné, jak již výše uvedeno, že se jednalo pouze o sdělení k předchozímu podání navrhovatele. V podání k Ústavnímu soudu navrhovatel ani netvrdil, že se jedná o jiný zásah orgánu veřejné moci, kterým se rozumí jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok orgánu veřejné moci, vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. V projednávaném případě však ani Ústavní soud neshledal, že by postup vězeňské služby, jakožto orgánu veřejné moci, naplňoval výše uvedený výčet. S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že k projednání podání navrhovatele není příslušný, ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Takový návrh pak Ústavní soud dle § 43 zákona o Ústavním soudu odmítne. Byl-li návrh na projednání ústavní stížnosti odmítnut, jako v projednávaném případě, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu na zrušení zákona či jeho části. Nesplňuje-li totiž vlastní návrh požadavky kladené na ústavní stížnost, chybí mu předpoklad pro posouzení ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li samotné podání věcného projednání neschopné, odpadá současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad vedl by ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§ 64 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b), ve spojení s § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jestliže shledá, že návrh podle § 64 odst. 1 až 4 zákona o Ústavním soudu byl podán někým zjevně neoprávněným. V projednávaném případě k takové situaci došlo, a proto čtvrtý senát Ústavního soudu návrh popsaným způsobem odmítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. října 2009 Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu