IV. ÚS 1986/15

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která po výzvě k odstranění vad i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Zásah do jeho ústavně zaručených práv spočíval v porušení jeho práva zakotveného v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jež garantuje, že nikdo nesmí být stíhán jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, pro jednání, které je trestným činem dle čl. 39 Listiny a rozhoduje jen zákonný soudce dle čl. 38 odst. l. Listiny. Z přiloženého listinného materiálu se podává, že usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, Územní odbor Pardubice, Oddělení obecné kriminality SKPV (dále jen "policejní orgán") ze dne 3. 7. 2014 č. j. KRPE-14655-27/TČ-2014-170671 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele jako obviněného ze spáchání přečinu pohrdání soudem podle § 336 písm. c) trestního zákoníku. Proti tomuto usnesení podal obviněný v zákonné lhůtě stížnost s tím, že bude odůvodněna jeho obhájcem, kterého si zvolí. Státní zástupce vyčkal uplynutí stanovené lhůty a usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Pardubicích ze dne 28. 5. 2015 č. j. 1 ZT 331/2014-27 byla stížnost stěžovatele jako nedůvodná zamítnuta.

Výše uvedené usnesení policejního orgánu napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž namítal, že předmětné rozhodnutí není dostatečně odůvodněno a rozhodovaly podjaté orgány činné v trestním řízení. Stěžovatel především tvrdil, že v nich absentuje poučení stěžovatele o závadnosti jeho předchozího jednání, je toliko uvedeno, že v průběhu let 2013 až 2014 v šesti případech zmařil naplánované soudní jednání. Ve vazební věznici stěžovatel deklaroval (nebylo prokázáno), že požil větší množství tablet neurčených léků a ve všech případech byl převezen k lékařskému vyšetření do nemocnice, což mělo za následek zmaření soudního jednání. Stěžovatel dále namítal, že ve věci byl činný vyloučený orgán, který nebyl oprávněný konat úkony trestního řízení. Pro podjatost měl být vyloučen Okresní soud v Pardubicích, který byl jednáním stěžovatele v postavení poškozeného, ale i činný policejní orgán a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Pardubicích. Stěžovatel dále upozornil na porušení práva na zákonného soudce tím, že Okresní soud v Pardubicích ustanovil stěžovateli obhájce ex offo, a toto rozhodnutí vydal soudce v řízení, ve kterém se měl stěžovatel činu dopustit.

Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadené rozhodnutí pro rozpor s čl. 8 odst. 2, čl. 38 odst. l a čl. 39 Listiny.

Ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že při svém rozhodování vychází ze zásady subsidiarity řízení o ústavní stížnosti, jež je třeba vnímat jako řízení mimořádné. Ústavní soud uplatňuje zásadu zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci především tam, kde dosud nebylo meritorně rozhodnuto. Usnesení, kterým se podle ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu rozhoduje o zahájení trestního stíhání, je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání smí dojít jedině v zákonných mezích (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 Listiny). Toto rozhodnutí má však ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení. Důvodnost a zákonnost trestního stíhání bude příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu řízení. Ústavní soud proto ve vztahu k usnesení o zahájení trestního stíhání koriguje toliko extrémní vybočení z rámce zákonnosti, mající za následek porušení ústavně zaručených práv. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo. Jádro stížnostního návrhu tvořila námitka, že usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo řádně odůvodněno, tedy že nemělo náležitosti uvedené v § 160 odst. 1 trestního řádu. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že na počátku trestního stíhání není možné z logiky věci dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. Z tohoto faktu lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání není, s ohledem na důkazní situaci, možné požadovat po orgánech činných v trestním řízení, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stadiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jako je tomu např. u obžaloby. Maje na zřeteli výše uvedené, lze konstatovat, že policejní orgán ve výroku napadeného rozhodnutí dostatečně podrobně a nezaměnitelným způsobem popsal skutek, pro který je stěžovatel stíhán; v odůvodnění usnesení jsou pak rozvedeny skutečnosti, které svědčí o důvodnosti trestního stíhání, včetně pramenů, o něž opírá policejní orgán své podezření, což umožňuje stěžovateli, jeho obhájci i státnímu zástupci kontrolovat důvodnost obvinění. Ústavní soud tedy neshledal v rámci postupu policejního orgánu nic, co by nasvědčovalo závěru o libovůli v rozhodování. Přestože stěžovatel nenavrhl zrušení rozhodnutí o stížnosti, Ústavní soud konstatuje, že usnesení stížnostního orgánu odpovídá zákonným požadavkům ustanovení § 134 odst. 2 trestního řádu. Okresní státní zastupitelství i bez zdůvodnění stížnosti rozhodlo komplexně na podkladě celého předloženého spisu, a to v rozsahu, v němž to podle povahy věci a probíhajícího stadia řízení přicházelo v úvahu (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 258/02 ze dne 15. 1. 2003, dostupné na http://nalus.usoud.cz), přičemž žádný flagrantní nedostatek v rozhodnutí policejního orgánu, jak tvrdí stěžovatel, nezjistilo. Stížnostním orgánem přijatý zamítavý výrok tak z ústavněprávního hlediska obstojí. Ostatně námitky stěžovatele, směřující výlučně proti nepřezkoumatelnosti rozhodnutí a nepříslušnosti orgánů činných v trestním řízení, nejsou přípustné; jedná se o nová tvrzení, která stěžovatel v řízení před policejním orgánem nevznesl, tzv. "nova", jež mohla být uplatněna v předchozím řízení, nemohou být vznášena až v řízení u Ústavního soudu (nova ex post) [k tomu srov. např nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997 (N 95/8 SbNU 367), usnesení sp. zn. III. ÚS 577/02 ze dne 19. 9. 2002, usnesení sp. zn. III. ÚS 604/02 ze dne 5. 12. 2002, usnesení sp. zn. III. ÚS 496/13 ze dne 18. 6. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz], proto není možné se jimi meritorně zabývat v řízení o ústavní stížnosti. Jelikož Ústavní soud neshledal v postupu policejního orgánu ani okresního státního zastupitelství pochybení, které by mělo za následek zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. září 2015

Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu