Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Z. V., b) Z. V., zastoupených Mgr. Janem Portem, advokátem sídlem [adresa] a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, č. j. 33 Cdo 4825/2017-140, a rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2017, č. j. 23 Co 76/2017-114, a Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 10. 2016, č. j. 25 C 135/2015-75, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení a Základní školy a mateřské školy X, jako vedlejší účastnice řízení takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "nalézací soud") uložil napadeným rozsudkem stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejší účastnici 30 420 Kč s příslušenstvím. Děti stěžovatelů navštěvovaly od října 2013 do června 2014 školu provozovanou na základě řádně vydaného povolení vedlejší účastnicí, která se proti stěžovatelům domáhala u obecných soudů zaplacení "školného" a nalézací soud její žalobě vyhověl.
Nalézací soud dospěl k závěru, že mezi účastníky sice nebyla sepsána smlouva, ta však byla uzavřena v ústní formě. Na základě smlouvy se vedlejší účastnice zavázala zajistit nezletilým dětem stěžovatelů výuku ve své škole, což učinila a za což jsou stěžovatelé povinni zaplatit odpovídající odměnu. Stěžovatelé odměnu nezaplatili, neboť, zjednodušeně řečeno, nebyli spokojeni s kvalitou výuky, soud však dospěl k závěru, že vedlejší účastnice svoji závazkovou povinnost splnila, na rozdíl od stěžovatelů.
Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudek soudu nalézacího potvrdil a uložil stěžovatelům nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení. Napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl pro nepřípustnost.
Proti všem v záhlaví uvedeným rozhodnutím podali řádně zastoupení stěžovatelé včasnou ústavní stížnost, ve které uvádějí, že obecné soudy především porušily jejich právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle stěžovatelů soudy svým formalistických přístupem nerespektovaly práva stěžovatelů jako spotřebitelů, neprovedly navržené důkazy, neodůvodnily z jakého důvodu tak učinily, a mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry je extrémní nesoulad. Stěžovatelé v této souvislosti odkazují na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2782/13.
Ústavní soud se seznámil s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelé nejsou spokojeni s výsledkem sporu o zaplacení školného za výuku svých dětí, což však samo o sobě nemůže zakládat důvodnost ústavní stížnosti. Všechna napadená rozhodnutí jsou podrobně a přesvědčivě odůvodněna, soudy všech stupňů se věcí stěžovatelů důkladně zabývaly a své závěry vysvětlily. Namítanou vadu v podobě tzv. opomenutých důkazů Ústavní soud nezjistil; v rozsudku nalézacího soudu je uvedeno, proč nebyly provedeny další navržené důkazy, nebyl zjištěn ani žádný nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, natož nesoulad extrémní. Ve zbytku lze pro stručnost odkázat na přesvědčivé odůvodnění napadených rozhodnutí. Ústavní soud není další přezkumnou instancí v rámci obecné justice a nenašel jediný důvod, proč by měl do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat; podle jeho závěru nebylo porušeno žádné ustanovení "obyčejného práva", natož právo zaručené v ústavní rovině. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný; podle § 43 odst. 3 téhož zákona obsahuje toto usnesení jen stručné odůvodnění. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2019
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu