Plný text
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 5. května 2005 v senátu složeném z předsedkyně JUDr. M. Ž. a soudců JUDr. Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a JUDr. Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. K., zastoupeného JUDr. Miroslavem Tyrnerem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 8 Tdo 532/2004, usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 17. 9. 2003, č. j. 2 To 110/2003 - 113, a proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 2. 12. 2002, č. j. 4 T 169/2002 - 69,
t a k t o :
Ústavní stížnost s e o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má zato, že obecné soudy svým postupem v řízení porušily jeho základní práva a svobody garantované Listinou základních práv a svobod, Všeobecnou deklarací lidských práv, Mezinárodním paktem o občanských a politických právech a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Výše citovaným rozsudkem soudu I. stupně byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák., za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců. Podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen a stanovena zkušební doba v trvání 2 (dvou) roků.
Soud II. stupně výše citovaným usnesením zamítl odvolání stěžovatele podle ustanovení § 256 tr. ř. jako nedůvodné. V odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že okresní soud provedl všechny důkazy potřebné k tomu, aby byl náležitým způsobem zjištěn skutkový stav věci, a to v rozsahu nezbytném pro meritorní rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., kdy tyto důkazy pak okresní soud správně vyhodnotil, a to jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu dle § 2 odst. 6 tr. ř., a své rozhodnutí v otázce viny pak okresní soud v potřebném rozsahu odůvodnil provedenými důkazy.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR v záhlaví citovaným usnesením odmítl dle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení výše citovaných právních předpisů bez další konkretizace. Dále uvádí, že soudy naprosto ignorovaly skutečnost, že poškozený svým jednáním zaútočil na jeho osobní důstojnost, bezpečnost a nedotknutelnost. Tvrdí, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") tím, že nebyl proveden důkaz záznamem z bezpečnostní kamery. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel také spatřuje v tom, že soudy neodůvodněně (a tedy nepřezkoumatelně) odmítly jeho verzi skutkového děje, nevyrovnaly se s jeho námitkami a v odůvodnění rozhodnutí krajského soudu jsou navíc uvedeny nepravdivé skutečnosti. Stěžovatel dále namítá, že bylo porušeno i jeho právo garantované ustanovením čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť dle jeho názoru se skutek, pro který se trestní stíhání vedlo, nestal, resp. nebyly naplněny předpoklady pro zahájení trestního stíhání. Vzhledem k tomu stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Jako takový není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout právě tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti porušení práva na spravedlivý proces tím, že nebyl proveden určitý důkaz a bylo odmítnuto jeho tvrzení, Ústavní soud k tomu uvádí, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé. Ústavnímu soudu proto nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené obecným soudem, pokud jsou v řízení respektovány kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů.
Ústavní soud konstatuje, že námitky stěžovatele uvedené v jeho ústavní stížnosti se shodují s námitkami, které byly uplatněny v řízení před odvolacím a dovolacím soudem a kterými se tyto soudy pečlivě zabývaly. Odůvodnění usnesení odvolacího soudu je přesvědčivé, odvolací soud v něm detailně vysvětlil, co kterým důkazem (výslechem kterého svědka) bylo zjištěno a jakou vypovídací hodnotu takový důkaz má a proč se soudy nepřiklonily k verzi tvrzené stěžovatelem. Stran stěžovatelova tvrzení vztahujícího se k neprovedení důkazu záznamem z bezpečnostní kamery, které stěžovatel namítá až v řízení před Ústavním soudem, Ústavní soud uvádí, že k takové námitce ve fázi řízení o ústavní stížnosti nelze přihlédnout. Takové tvrzení je důvodem pro možné podání mimořádného opravného prostředku v rámci trestního řízení, nikoli důvodem pro podání ústavní stížnosti.
Ústavní soud dále uvádí, že z obsahu ústavní stížnosti nezjistil žádné nové argumenty, kterými by se již podrobně nezabývaly obecné soudy v průběhu řízení před nimi prováděném. Pokud Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele odmítl, postupoval tak dle ustanovení trestního řádu (§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ), neboť uplatněný dovolací důvod nebyl zdůvodněn právně relevantními námitkami.
Ústavní soud tedy shledal, že v postupu obecných soudů nelze spatřovat porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti, a to ani z hlediska samotného hodnocení důkazů, když v tomto směru obecné soudy respektovaly kriteria stanovená zákonem (§ 2 odst. 6 tr. ř. ), a to při zachování všech kautel vymezujících právo na spravedlivý proces. Z toho vyplývá, že řádně proběhnuvším trestním řízením proto nemohlo být ani zasaženo do stěžovatelova základního práva garantovaného ustanovením čl. 8 odst. 2 Listiny.
Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2005
JUDr. M. Ž.. předsedkyně senátu