Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti multigate, a.s., IČ [IČO], se sídlem [adresa] právně zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem [adresa] C, směřující proti rozhodnutím Úřadu městského obvodu Plzeň 1, ze dne 23. května 2011, č.j. UMO1/11388/11, a Magistrátu města Plzně ze dne 19. října 2011, č.j. MMP/182364/11, a proti rozsudkům Krajského soudu v Plzni ze dne 28. června 2013, č.j. 57 A 90/2011-82, a Nejvyššího správního soudu ze dne 11. dubna 2014, č.j. 5 Afs 84/2013-49, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí a rozsudků, neboť má za to, že jimi byla narušena její ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 2 odstavcích 3 a 4, v čl. 90 a v čl. 95 Ústavy ČR, a dále v čl. 2 odstavci 2, v čl. 11 odstavcích 1 a 5, v čl. 26 odstavci 1 a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rozhodnutím Finančního odboru Úřadu městského obvodu Plzeň 1 byla zamítnuta žádost právní předchůdkyně stěžovatelky o vrácení přeplatku místního poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení, povolené Ministerstvem financí. O odvolání rozhodl Magistrát města Plzně - Odbor účtování a daní, který změnil rozhodnutí prvostupňového orgánu tak, že Požadavku na vrácení přeplatku ve výši 118.342,- Kč, nevyhověl. Správní žalobu stěžovatelky Krajský soud v Brně shora citovaným rozsudkem zamítl; kasační stížnost pak zamítl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, stručně řečeno, obsáhle popsala svůj nesouhlas s napadenými rozhodnutími o místních poplatcích za výherní hrací přístroje povolené Ministerstvem financí ČR. Namítala, že žádný z orgánů veřejné moci se nevypořádal s otázkou existence povinnosti platit místní poplatek za zařízení, která jsou koncovými jednotkami "centrálního loterijního systému". Taková poplatková povinnost je podle stěžovatelky v rozporu s platnou právní úpravou rovněž proto, že není možné stanovit poplatkovou povinnost bez vydání příslušného rozhodnutí.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisy Krajského soudu v Plzni sp. zn. 57 A 90/2011, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Jak sama stěžovatelka v ústavní stížnosti konstatovala, vedla celou řadu obdobných správních řízení, následně podala obdobné správní žaloby i kasační stížnosti, podala rovněž 25 obdobných ústavních stížností. Jakkoliv lze v podáních k Ústavnímu soudu shledat jisté odlišnosti, a na něž stěžovatelka klade důraz i v projednávaném případě, její ústavně právní argumentace zůstává konstantní. V takovém případě lze bez dalšího odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 7. července 2014, sp. zn. I. ÚS 2015/14, v němž se I. senát Ústavního soudu zabýval zcela shodným souborem námitek stěžovatelky.
Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci tak z výše popsaných důvodů nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. listopadu 2014
Vladimír Sládeček v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu