Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Miloslavem Výborným ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. Š., zastoupeného JUDr. Josefem Krlínem, advokátem, AK se sídlem [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 4. 2012 č. j. 4 To 260/2012-200 a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 3. 2011 č. j. 4 T 158/2006-191 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel byl přípisem Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2012 doručeným mu dne 5. 6. 2012 do datové schránky vyzván k odstranění vad návrhu ve lhůtě 10 dnů. Výslovně bylo v této výzvě uvedeno, že ústavní stížnost musí být sepsána stěžovatelem zvoleným advokátem.
V určené lhůtě předložil sice stěžovatel plnou moc, kterou pro zastupování v řízení před Ústavním soudem udělil advokátu shora uvedenému, vytknutou vadu ústavní stížnosti sepsané stěžovatelem samotným však neodstranil.
Ve stanovisku Pl. ÚS st-1/96 (ST 1/9 SBNU 471) dospěl Ústavní soud výkladem e ratione legis k závěru, dle něhož "[s]myslem a účelem ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu je stanovení obecné povinnosti být v řízení před Ústavním soudem kvalifikovaně právně zastoupen, a to bez diferenciace vzhledem k druhu řízení před Ústavním soudem, jakož i vzhledem k druhu řízení, jež mu předcházelo, a současně i bez diferenciace povinnosti právního zastoupení v závislosti na stupni právní kvalifikace účastníků nebo vedlejších účastníků řízení". Zde prezentoval Ústavní soud též myšlenku, dle níž smyslem obecné povinnosti právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem je "garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení". V usnesení II. ÚS 141/97 (U 12/10 SBNU 377) a v mnoha usneseních dalších zdůraznil Ústavní soud, že samotné podání (to jest i sepsání) ústavní stížnosti je podrobeno obligatorní účasti advokáta.
Stejný názor traktuje i komentářová literatura (srov. např. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, ASPI, a. s., 2007, s. 101 nebo Filip. J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2., přepracované a rozšířené vydání. Praha, C. H. Beck, 2007, s. 136). Ostatně sám stěžovatel - jak je Ústavnímu soudu známo z úřední činnosti - v jiných řízeních, jež před Ústavním soudem zahájil (I. ÚS 861/07, II. ÚS 168/07), postupoval správně, neboť byl již od počátku těchto řízení zastoupen advokátem, který sám tehdejší ústavní stížnosti za stěžovatele jeho jménem podával.
Jestliže vzdor již od roku 1996 ustálené a dostupné judikatuře Ústavního soudu podporované názory doktrinárními a přes výslovnou výzvu vytvářející pro stěžovatele šanci vadu ústavní stížnosti napravit, setrval stěžovatel mlčky na názoru, že jím sepsaná ústavní stížnost postačuje k řádnému zahájení řízení před Ústavním soudem, takže její vady neodstranil, nezbylo než návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Jen jako obiter dictum dodává Ústavní soud, že stěžovaná soudní rozhodnutí včetně důvodů, o něž se opírají, korespondují názorům, které již dříve Ústavní soud aproboval. Pro ilustraci řečeného možno připomenout, že např. poslední odstavec usnesení soudu prvního stupně je doslovnou citací právní věty vyjádřené v publikovaném rozhodnutí Ústavního soudu IV. ÚS 291/04 (U 49/35 SBNU 589).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 20. června 2012
Miloslav Výborný, v. r. soudce zpravodaj