Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky L. K., zastoupené Mgr. Kateřinou Navrátilovou, advokátkou, sídlem [adresa] Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. dubna 2026 č. j. 13 Co 26/2026-644 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 1. října 2025 č. j. 14 P 98/2025-467, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, a 1. J. K., nezletilých 2. F. K. a 3. D. K., 4. K. K., 5. T. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka je matkou nezletilých vedlejších účastníků. Matka s otcem nezletilých (první vedlejší účastník) nesdílí společnou domácnost od r. 2024 a probíhá řízení o rozvodu jejich manželství.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě byl nezletilý druhý vedlejší účastník i pro dobu po rozvodu manželství rodičů svěřen do péče otce (výrok I), matce byla stanovena povinnost přispívat na jeho výživu částku 2 000 Kč měsíčně (výrok II). Matce okresní soud vypočetl dluh na výživném pro druhého vedlejšího účastníka v částce 28 793 Kč za dobu od 1. 1. 2024 do 31. 10. 2025 (výrok III). Nezletilí vedlejší účastníci 3. až 5. byli svěřeni do péče matky (výrok IV) a otci byla stanovena povinnost přispívat na každého z nich částkou 4 000 Kč měsíčně (výrok V). Soud stanovil splatnost výživného (výroky V a VI). Otci byl dále upraven styk s nezletilými vedlejšími účastníky 3. až 5., předávání nezletilých, povinnosti s tím související a také styk matky s druhým vedlejším účastníkem (výroky VII, VIII, IX, X, XI, XII). Okresní soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok XIII). Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání.
3. Krajský soud v Ostravě dospěl k závěru, že rozhodnutí okresního soudu je třeba změnit s ohledem na novelu občanského zákoníku, která přinesla změny úpravy forem péče a styku. Krajský soud však ponechal primární péči o děti tak, jak ji určil okresní soud, neboť ji považoval za fakticky funkční. Upravil parametry styku a změnil výroky o výživném. Otci zvýšil výživné u dvou nezletilých ze 4 000 Kč na 4 500 Kč a dlužné výživné stanovil stěžovatelce ve výši 35 793 Kč. Stěžovatelce poskytl výjimečně delší lhůtu splatnosti dlužného výživného v délce 3 měsíců (výrok I). Ani krajský soud nepřiznal žádnému z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá porušení čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tvrdí, že obecné soudy rozhodly na základě neúplně zjištěného skutkového stavu, opomenuly podstatné důkazy, nevypořádaly se s jejími hlavními námitkami a zejména nepřihlédly k nejlepšímu zájmu nezletilých dětí. Soudy dostatečně neodůvodnily rozdělení sourozenců. Rozporuje stanovení vysokého dlužného výživného, které není schopna uhradit. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka požádala o přednostní projednání podle § 39 zákona o Ústavním soudu.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud úvodem připomíná, že posouzení nejlepšího zájmu dítěte není právními předpisy nijak vymezeno. Nejlepší zájem dítěte je definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě, jehož se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jeho osobním poměrům, situaci a potřebám. Jde tak vždy o posouzení konkrétních skutkových okolností případu (srov. např. nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13). Zde je nutno s ohledem referenční kritérium přezkumu, kterým je ochrana ústavně zaručených práv, nikoli další instanční přezkum rozhodnutí obecných soudů, zdůraznit, že posuzování skutkových otázek, zejména pak v rodinněprávních věcech, musí být v prvé řadě úkolem obecných soudů.
6. Pokud obecné soudy vezmou v potaz všechna relevantní kritéria důležitá pro rozhodnutí tak, jak plynou z judikatury Ústavního soudu, přičemž se nedopustí zjevné libovůle při jejich hodnocení, nemůže Ústavní soud suplovat roli další skutkové instance, která by přehodnocovala závěry obecných soudů či opětovně prováděla dokazování. To platí o to více ve specifické agendě rodinněprávní, konkrétně agendě péče o nezletilé, kde je velmi silný zájem na co nejrychlejším právním etablování rodinných, výchovných a citových vztahů v situaci po rozpadu rodiny zejména ve vztahu k nezletilým dětem a jejich potřebám.
7. Soudy při svém rozhodování vycházely z nejlepšího zájmu dětí (srov. bod 25 a 26 rozsudku krajského soudu) a zohlednily jejich názory a stanoviska v rámci celého řízení (srov. bod 27 a 28 rozsudku krajského soudu a bod 48 rozsudku okresního soudu). Soudy uzavřely, že stávající nastavení péče je fakticky funkční (srov. bod 26 rozsudku krajského soudu) a nezjistily žádné důvody ke změně stávajícího fungování. Krajský soud se taktéž vypořádal se stěžovatelčinou námitkou týkající se primární péče otce o druhého vedlejšího účastníka a vysvětlil, že nezletilý svůj názor na péči, jakož i přání zůstat u otce v řízení opakoval, bude mu již šestnáct let a jeho stanovisko je pro rozhodování stěžejní (srov. bod 28 rozsudku krajského soudu). Zároveň vyložil, že postoj nezletilého je odůvodněný. Stěžovatelce tedy nelze přisvědčit, že by se soudy nezabývaly nejlepším zájmem druhého vedlejšího účastníka či nejlepším zájmem ostatních nezletilých dětí, jejichž názory v řízení soudy taktéž zohlednily, přičemž jejich úvahy nevybočují z ústavních mezí. Nelze přisvědčit představě, že soudy nezohlednily zájem nezletilých jen proto, že nezvolily stěžovatelkou preferovanou variantu péče.
8. Soudy dostatečně odůvodnily odloučení sourozenců a nastavily jejich styk tak, aby sourozenecké pouto nezletilí co nejvíce nadále udržovali (srov. bod 29 rozsudku krajského soudu a bod 48 rozsudku okresního soudu). Ani tomuto postupu nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout.
9. Námitka stěžovatelky o výši dlužného výživného taktéž neobstojí, neboť soudy vycházely z částek úměrných možnému výdělku stěžovatelky s plným úvazkem (srov. bod 36 rozsudku krajského soudu a bod 49 rozsudku okresního soudu) a neuhrazenému výživnému za dobu od 1. 1. 2024 do 31. 3. 2026, po kterou byl druhý vedlejší účastník v primární péči otce. Nadto Ústavní soud uvádí, že krajský soud stanovil stěžovatelce k uhrazení dlužného výživného delší lhůtu splatnosti, a to 3 měsíců od doručení rozsudku (srov. bod 39 rozsudku krajského soudu).
10. K samotnému procesu hodnocení důkazů Ústavní soud pro úplnost dodává, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94). Pokud jde o pouhou věcnou polemiku se správností rozhodnutí, resp. se způsobem hodnocení důkazů, není v kompetenci Ústavního soudu suplovat činnost další soudní instance.
11. K údajnému opomenutí důkazů navržených stěžovatelkou Ústavní soud uvádí, že ústavní vada opomenutých důkazů nespočívá v neprovedení důkazů, nýbrž v nezdůvodnění takového postupu. Soud není povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Stěžovatelka nicméně v ústavní stížnosti neuvádí, o jaké podstatné důkazy mělo jít či jaké důkazní návrhy soudy odmítly.
12. Ústavní soud žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Jelikož Ústavní soud posoudil ústavní stížnost bezodkladně, nerozhodoval samostatně o návrhu na přednostní projednání věci. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu