IV. ÚS 2020/13

Odůvodnění

I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. června 2013 a doplněna podáním doručeným dne 1. července 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Protokolu k Úmluvě (dále jen "Protokol"). Stěžovatelka dále s odkazem na ustanovení § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") požádala Ústavní soud o přednostní projednání věci s odůvodněním naléhavosti této věci, nezákonných průtahů a další kumulace nedozírných ztrát hodnoty zajištěných peněžních prostředků. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2013 sp. zn. 46 T 17/2006 bylo ve výroku pod bodem I. podle ustanovení § 81a trestního řádu za použití ustanovení § 80 odst. 1 trestního řádu a ustanovení § 79a odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o tom, že se ponechávají v zajištění peněžní prostředky ve výši 20 126 440,- USD, uložené na účtu číslo 70000060525/5500, vedeném u Raiffeisenbank a. s., pobočka České Budějovice, majitele účtu JUDr. J. B. s tím, že společnosti Harvardský průmyslový holding a. s. - v likvidaci, Daventree Trustees Ltd. a Daventree Resources Ltd., byly upozorněny, aby uplatnily svůj nárok k uvedeným peněžním prostředkům včetně možnosti zajištění tohoto nároku v řízení ve věcech občanskoprávních, a to ve lhůtě tří let od právní moci tohoto usnesení. Ve výroku pod bodem II. byla podle ustanovení § 79 a odst. 4 trestního řádu žádost JUDr. J. B. o zrušení zajištění peněžních prostředků ve výši 20 126 440,- USD, uložených na shora uvedeném účtu vedeném u Raiffeisenbank, zamítnuta. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. dubna 2013 sp. zn. 6 To 20/2013 byly podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnosti 1) společnosti Harvardský průmyslový holding, a. s. - v likvidaci, 2) JUDr. J. B. a 3) společnosti Daventree Trustees Ltd. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") proti výše uvedenému usnesení Městského soudu v Praze zamítnuty. Podle ustanovení § 149 odst. l a odst. 3 trestního řádu bylo ohledně společnosti Daventree Resources Ltd. napadené usnesení zrušeno.

II. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím soudů o ponechání zajištění peněžních prostředků a namítá, že v současné době bylo ze strany Městského soudu v Praze i Vrchního soudu v Praze vyvráceno, že by se jednalo o peněžní prostředky pocházející z trestné činnosti, což ve svém důsledku vylučuje existenci jakéhokoliv stupně pravděpodobnosti nezbytného pro využití zajištění. Jelikož předmětné peněžní prostředky nejsou a ani nemohou být výnosem z trestné činnosti, v současné době není pro účely trestního řízení třeba jejich zajištění a jeho další trvání tak zasahuje do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Stěžovatelka dále namítá, že zásah do jejích ústavně zaručených práv a svobod způsobuje i celková délka trestního řízení a s ním souvisejícího zajištění. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na to, že neoprávněné zajištění trvá téměř 12 let, přičemž se jedná o prostředky v cizí měně (USD). V důsledku zajištění spojeného se změnou kurzového rozdílu se hodnota zajištěných peněžních prostředků za dobu jeho trvání snížila téměř o polovinu, čímž vznikla stěžovatelce škoda ve výši zhruba 397 051 109,86 Kč. Z tohoto hlediska se pak jedná o zásah do základního práva zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny (resp. v čl. 1 Protokolu). Stěžovatelka uvádí, že v jejím případě bylo postupováno ze strany orgánů činných v trestním řízení v rozporu zejména s čl. 2 odst. 2 Listiny (resp. čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky), neboť tyto využívají institut zajištění i přesto, že pro jeho využití již neexistuje zákonný důvod a pro účely trestního řízení ho již není třeba. Státní moc (nezrušení zajištění) tak není uplatňována v případech a v mezích stanovených zákonem, když pro zrušení zajištění byly a jsou splněny veškeré zákonem dané předpoklady a zajištění jako takové již nemůže naplňovat svůj účel definovaný trestním řádem, avšak obecné soudy přesto na jeho pokračování trvají. V posuzovaném případě došlo dále k porušení práv stěžovatelky zaručených čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť od doby zajištění peněžních prostředků, tj. od r. 2001 není dosud o jejich osudu ze strany orgánů činných v trestním řízení definitivně rozhodnuto, resp. zajištění není dosud zrušeno. Tato nepřiměřená doba nemůže být kvalifikována jako souladná s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů, jež má být právě tímto článkem Listiny zaručeno. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny projednat věc co nejrychleji a s plným šetřením občanských práv zaručených Ústavou. Stěžovatelka připouští, že v daném případě se sice nejedná o zbavení vlastnického práva, pouze o jeho omezení, i přesto však zastává názor, že toto omezení vyplývající ze zajištění nepřípustně zasahuje do jejího práva zakotveného v čl. 11 Listiny. Zajištění samotné trvá již přes jedenáct let, což samo o sobě lze bezpochyby považovat za rozpor s právem na spravedlivý proces a ochranou vlastnického práva, tedy s čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny a čl. 6 Úmluvy, resp. čl. 1 Protokolu.

III. Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1216/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na ustanovení § 80 odst. 1 trestního řádu, podle kterého není-li věci, která byla podle ustanovení § 78 vydána nebo podle ustanovení § 79 odňata, k dalšímu řízení již třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. V případě zajištěných peněžních prostředků podle ustanovení § 79a trestního řádu odkazuje ustanovení § 81a trestního řádu na přiměřenou aplikaci ustanovení § 80 trestního řádu, tedy na možnost vydat peněžní prostředky osobě odlišné od osoby, na jejímž účtu byly tyto prostředky zajištěny, avšak pouze v případě, kdy o nároku takové osoby, která jej uplatnila, není pochyb. Ve vztahu k souzené věci Vrchní soud v Praze konstatoval, že součástí skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů není jednoznačný závěr o právu k zajištěným finančním prostředkům tak, aby umožnily pominout některý ze subjektů, který na zajištěné prostředky uplatňuje nárok a rozhodnutí o vydání zajištěných finančních prostředků komukoliv z osob uplatňujících na ně nárok by za této situace bylo překročením rámce vymezeného v ustanovení § 80 a § 81a trestního řádu. Vrchní soud proto shodně se soudem prvního stupně a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu zdůraznil, že rozhodnutí o tom, komu zajištěné prostředky náleží, vyžaduje rozsáhlé dokazování přesahující rámec trestního řízení. Vrchní soud připomenul, že trestná činnost obviněných byla ukončena v roce 1996, zatímco k převodu finančních prostředků na účet JUDr. B. došlo až v roce 2001. Tato fáze toku finančních prostředků tedy nepochybně přesahuje rámec předmětné trestní věci, a pokud by o ní rozhodl soud v rámci trestního řízení, překročil by své pravomoci vymezené trestním řádem. Pokud Městský soud v Praze ani jednomu ze žadatelů nevyhověl a zajištěné prostředky mu nevydal, postupoval tak, uvedl vrchní soud, zcela v souladu s ustanovením § 81a a § 80 trestního řádu. Doba tří let, kterou soud současně stanovil, svou délkou odpovídá povaze věci a poskytuje všem zúčastněným osobám dostatečný prostor pro uplatnění jejich práv. S ohledem na uvedené shledal stížnostní soud napadené usnesení Městského soudu v Praze správným a proto stížnosti JUDr. J. B., Harvardský průmyslový holding a. s. - v likvidaci a Daventree Trustees Ltd., jako nedůvodné podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Uvedeným závěrům, které nejsou v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Pro přednostní projednání ústavní stížnosti podle ustanovení § 39 citovaného zákona Ústavní soud důvod neshledal.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. září 2013

JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu