IV. ÚS 2020/26

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Z ústavní stížnosti i jejích příloh se podává, že v incidenčním sporu v insolvenčním řízení dlužníka M. Z. se insolvenční správce odpůrčí žalobou domáhal vůči stěžovateli určení neúčinnosti kupní smlouvy ze dne 18. 3. 2015, jíž dlužník převedl na stěžovatele v napadených rozhodnutích definované nemovitosti. Dále se insolvenční správce po něm domáhal zaplacení částky 2 950 000 Kč do majetkové podstaty, která byla v částce 2 450 000 Kč uhrazena zápočtem proti pohledávce stěžovatele ze smlouvy o zápůjčce uzavřené rovněž mezi stěžovatelem a dlužníkem a zajištěné nemovitostmi převedenými na stěžovatele odporovanou kupní smlouvou. Šlo o druhé rozhodnutí insolvenčního soudu v dané věci; jeho první, žalobě vyhovující rozsudek ze dne 21. 3. 2018 č. j. 64 ICm 1739/2016-128, byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019 č. j. 103 VSPH 795/2018-167 (dále jen "kasační rozhodnutí"). Následným rozsudkem ze dne 14. 10. 2021 č. j. 64 ICm 1739/2016-318 insolvenční soud žalobu v celém rozsahu zamítl. V odůvodnění - v návaznosti na kasační rozhodnutí - uvedl, že ujednání o zápočtu je od kupní smlouvy oddělitelné a bez jeho včasného zpochybnění nelze dovodit neúčinnost kupní smlouvy jako celku. Insolvenční správce přitom odporoval pouze kupní smlouvě, nikoli smlouvě o zápůjčce, smlouvě zástavní či dohodě o zápočtu. Samotnému započtení v době před rozhodnutím o úpadku přitom podle insolvenčního soudu nic nebránilo [§ 140 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů].

2. K odvolání obou stran vrchní soud napadeným rozsudkem rozsudek insolvenčního soudu změnil tak, že určil neúčinnost kupní smlouvy a zavázal stěžovatele zaplatit do majetkové podstaty 2 700 000 Kč a v rozsahu částky 250 000 Kč zamítavý rozsudek insolvenčního soudu potvrdil. Ačkoli se ztotožnil se skutkovými zjištěními insolvenčního soudu, uvedl, že oproti závěrům kasačního rozhodnutí - v novém složení senátu a při zohlednění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2020 sen. zn. 29 ICdo 7/2019 - má za to, že právní posouzení insolvenčního soudu není správné, neboť na posuzovanou věc bylo nutno aplikovat § 240 insolvenčního zákona. Uzavřel, že dlužníku se z kupní ceny fakticky dostalo jen 250 000 Kč, což je nepřiměřeně nízké protiplnění. Namítá-li stěžovatel, že nebylo prokázáno, že by mu úpadkový stav dlužníka byl v době uzavření kupní smlouvy znám, přehlíží, že to není podmínkou neúčinnosti právních jednání podle § 240 insolvenčního zákona, přičemž ani zajištění pohledávky stěžovatele zástavním právem není v režimu § 240 insolvenčního zákona významné.

3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud nyní napadeným rozsudkem zamítl. Ztotožnil se s aplikací § 240 insolvenčního zákona. Zdůraznil, že započtení nesplněného závazku nepředstavuje formu plnění, která by do majetku dlužníka přinesla jakoukoli hodnotu využitelnou k uspokojení dalších věřitelů. Posuzovanou transakci mezi stěžovatelem a dlužníkem hodnotil jako jednání bez přiměřeného protiplnění. Skutečnost, že pohledávka stěžovatele zanikla zápočtem a byla zajištěna zástavním právem k převáděným nemovitostem, nebyla pro posouzení neúčinnosti významná. K procesním námitkám stěžovatele Nejvyšší soud konstatoval, že poučovací povinnost podle § 118a občanského soudního řádu je vybudována na objektivním principu. Jelikož insolvenční správce tvrdil úpadek dlužníka již v žalobě, výzva vrchního soudu k doplnění tohoto tvrzení představovala řádné poučení podle § 118a odst. 1 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud k tomu dodal, že samotné odlišné právní hodnocení již zjištěného skutkového stavu odvolacím soudem poučovací povinnost podle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu nezakládá. Napadené rozhodnutí vrchního soudu neshledal Nejvyšší soud překvapivým, neboť soudy se po celou dobu řízení shodně zabývaly předpoklady neúčinnosti kupní smlouvy a stěžovatel měl možnost se k věci podrobně vyjadřovat. Vrchní soud může v pozdější fázi řízení změnit svůj dříve vyslovený právní názor. K argumentu stěžovatele, že vrchní soud měl věc zrušit a vrátit k rozhodnutí insolvenčnímu soudu, poukázal na to, že rušit a vracet věc soudu prvního stupně lze výlučně z taxativních důvodů vymezených v § 219a občanského soudního řádu, v opačném případě by takový postup vedl k Ústavním soudem kritizovanému justičnímu "ping pongu".

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena práva zaručená čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V prvé řadě namítá překvapivost rozsudku vrchního soudu a porušení principu předvídatelnosti. Vrchní soud v novém složení senátu posoudil věc na základě aplikace § 240 insolvenčního zákona zcela opačně než ve svém prvním kasačním rozhodnutí, přičemž své závěry opíral o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. 29 Cdo 4886/2007. Takto vrchní soud postupoval, aniž by se změnila relevantní judikatura Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 20. 8. 2020 sen. zn. 29 ICdo 7/2019 totiž dřívější postoj nijak nekoriguje) a aniž by stěžovateli umožnil se k novému právnímu názoru vyjádřit (srov. nález ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. IV. ÚS 4044/16).

5. Dále stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost a nedostatečné odůvodnění kasačního rozsudku vrchního soudu (srov. nález ze dne 19. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2906/18). Vrchní soud nenaplnil zvýšené nároky na odůvodnění, má-li dojít ke změně právního názoru, neboť pouze stručně odkázal na usnesení sen. zn. 29 ICdo 7/2019. Rozhodnutí, o něž se vrchní soud v napadeném rozhodnutí opřel, existovala již v době kasačního rozhodnutí a ani usnesení sen. zn. 29 ICdo 77/2018 žádné odlišné závěry neobsahuje. Vrchní soud naopak negoval vlastní dřívější právní závěry a založil své kasační rozhodnutí na již dříve existující judikatuře. V té souvislosti stěžovatel rovněž upozorňuje na porušení principu rovnosti účastníků řízení, neboť vrchní soud výzvou umožnil insolvenčnímu správci, aby po koncentraci řízení doplnil tvrzení a označil důkazy a vyhnul se tak procesnímu neúspěchu, zatímco stěžovatele na možnost změny právního posouzení nijak neupozornil a nedal mu příležitost se k odlišnému právnímu názoru vyjádřit (srov. nález ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 3330/13). Konečně stěžovatel namítá zásah do práva vlastnit majetek v podobě faktického vyvlastnění. Stěžovatel uhradil do majetkové podstaty částku 2 700 000 Kč a současně pozbyl možnost uplatnit pohledávku ze smlouvy o zápůjčce, která zanikla započtením sjednaným v kupní smlouvě, takže plnil dlužníku dvakrát za totéž. K tomu uvádí, že jeho přihlášená pohledávka byla insolvenčním správcem popřena a byla mu v navazujícím incidenčním sporu přiznána částka jen ve výši 249 730 Kč.

6. Stěžovatel následně doplnil ústavní stížnost tvrzením, že kromě řízení před obecnými soudy, které je právě předmětem přezkumu pod sp. zn. IV. ÚS 2020/26, bylo před obecnými soudy vedeno ještě jiné řízení, které vyústilo v podání ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 1864/26. Podle stěžovatele jsou přitom obě řízení provázaná. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud přerušil řízení vedené pod sp. zn. III. ÚS 1864/26, případně aby obě řízení vedená před Ústavním soudem - tedy jak řízení vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2020/26, tak řízení vedené pod sp. zn. III. ÚS 1864/26 - byla spojena ke společnému řízení.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a zasahuje do rozhodovací činnosti soudů pouze dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Pochybení ústavněprávního rozměru přitom Ústavní soud v dané věci neshledal.

8. Namítá-li stěžovatel údajnou nepředvídatelnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku vrchního soudu a svévolný výklad práva v návaznosti na to, že vrchní soud korigoval svůj původní právní náhled na věc, pak je třeba připomenout, že senát odvolacího soudu není vázán svými předchozími právními úvahami a může je v dalším průběhu řízení přehodnotit. Tato možnost vyplývá nejen z absence výslovného zákazu v občanském soudním řádu (jak konstatoval Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí s odkazem na rozsudek ze dne 24. 10. 2007 sp. zn. 28 Cdo 3342/2007), ale i z principu, že odvolací soud může (a měl by) reagovat na mezitím vydanou judikaturu Nejvyššího soudu, jehož role je sjednocovat judikaturu. Vrchní soud změnu svého právního názoru vysvětlil rovněž odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu vydanou až v době po kasačním rozhodnutí (zejména usnesení ze dne 20. 8. 2020 sen. zn. 29 ICdo 7/2019), která jasně stanovila, že kupní smlouvu a v ní dohodnuté započtení dluhu nelze posuzovat odděleně, ale musí se hodnotit společně jako jedna nedělitelná transakce. Je pravdou, že usnesení sen. zn. 29 ICdo 7/2019 nepředstavovalo radikální změnu dřívější judikatury, avšak představuje sjednocující shrnutí dřívější judikatury a rozvinutí linie založené již rozsudkem ze dne 31. 10. 2017 sen. zn. 29 ICdo 76/2015, podle níž při zohlednění zápočtu starších pohledávek do ujednání o placení kupní ceny dlužník nezískává reálné protiplnění zužitkovatelné pro ostatní věřitele. V postupu Vrchního soudu, který změnu svého právního názoru a své závěry nově opřel o sjednocující judikaturu Nejvyššího soudu, nelze spatřovat nic svévolného ani jinak protiústavního.

9. Výsledný verdikt napadeného rozhodnutí vrchního soudu nelze vnímat jako nečekaný. Otázka naplnění podmínek pro vyslovení neúčinnosti kupní smlouvy byla předmětem argumentace v průběhu celého sporu, řešila se po celou dobu sporu a stěžovateli nebyl upřen prostor pro uplatnění jeho procesní obrany včetně reakce na vývoj judikatury Nejvyššího soudu, kterou předestřel vedlejší účastník mimo jiné již v odvolání proti rozhodnutí insolvenčního soudu. Samotná aplikace § 240 insolvenčního zákona o jednání bez přiměřeného protiplnění nebyla nová. Stěžovatel byl v průběhu řízení seznámen s tím, že soudy primárně zkoumají absenci reálného protiplnění. K argumentu, že senát odvolacího soudu měl věc opětovně zrušit a vrátit insolvenčnímu soudu, je namístě zdůraznit, že takový postup je vyhrazen pouze pro zákonem přesně vymezené situace podle § 219a občanského soudního řádu (jak již uvedl Nejvyšší soud), jinak by docházelo k nežádoucímu prodlužování sporu.

10. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil porušení principu rovnosti zbraní tím, že vrchní soud poskytl insolvenčnímu správci poučení k doplnění tvrzení, zatímco jemu prostor k reakci na jiné právní hodnocení věci neposkytl. Mechanismus poučování účastníků podle § 118a občanského soudního řádu ovšem vychází z objektivních potřeb řízení a pouhá změna právního náhledu soudu na dostatečně zjištěný skutkový děj nevyvolává povinnost soudu poučovat účastníky podle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu (k tomu např. usnesení ze dne 23. 11. 2020 sp. zn. II. ÚS 3125/20). Smyslem tohoto institutu není předestírat účastníkům předběžné právní závěry, nýbrž zabránit situaci, kdy účastník neunese břemeno tvrzení jen proto, že určitý fakt nepovažoval ze svého pohledu za podstatný. Lze v tomto kontextu doplnit, že správce od počátku argumentoval úpadkovou situací dlužníka v době uzavření odporované kupní smlouvy, proto jej vrchní soud vyzval, aby k tomu označil a předložil konkrétní důkazy. Z rozsudku vrchního soudu vyplývá, že tak správce učinil a vrchní soud stěžovatele vyzval, aby tvrdil relevantní skutečnosti způsobilé vyvrátit úpadek dlužníka (srov. bod 19.6 napadeného rozsudku). Ani v tomto ohledu nelze hovořit o porušení principu rovnosti zbraní a jeho vychýlení v neprospěch stěžovatele, natož o interpretačním excesu či svévoli, která by porušovala jeho procesní práva.

11. Konečně stěžovatel namítá zásah do práva vlastnit majetek v podobě faktického vyvlastnění - stěžovatel uhradil do majetkové podstaty částku výrazně přesahující 2 mil. Kč a současně pozbyl možnost uplatnit pohledávku ze smlouvy o zápůjčce, která zanikla započtením sjednaným v kupní smlouvě, takže plnil dlužníku dvakrát za totéž. K tomu lze uvést, že institut neúčinnosti právních jednání v insolvenčním řízení slouží k ochraně společného zájmu věřitelů a k navrácení hodnot, o které byla majetková podstata zkrácena. Bylo-li ujednání o započtení součástí kupní smlouvy, jež byla jako celek shledána neúčinnou, je přirozeným a zákonným důsledkem takového rozhodnutí povinnost vydat rovnocennou peněžitou náhradu za ušlé plnění. Jde o standardní a objektivní aplikaci insolvenčních předpisů chránících majetkovou podstatu a zájmy všech věřitelů dlužníka. Okolnost, že stěžovatelova přihlášená pohledávka byla insolvenčním správcem popřena a v jiném incidenčním sporu nebyl plně úspěšný, nemůže založit neústavnost nyní přezkoumávaných rozhodnutí. Osud stěžovatelovy přihlášky je předmětem samostatného řízení a nijak se nedotýká závěru obecných soudů o tom, že celá transakce byla od počátku nastavena tak, že dlužníku reálně neposkytla adekvátní protihodnotu, ze které by mohli být uspokojeni jeho další věřitelé. Majetkový dopad na stěžovatele je tedy důsledkem ústavně souladné aplikace insolvenčního zákona, nikoli porušením čl. 11 Listiny napadenými rozhodnutími.

12. Stěžovatel výše uvedené výhrady vznášel rovněž v dovolání. Nejvyšší soud se námitkou překvapivosti výslovně, podrobně a logicky zabýval v bodech 49 až 53 odůvodnění svého rozsudku. Nešlo o formální odmítnutí dovolací argumentace, ale o přezkum, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, proč změna názoru vrchního soudu nebyla pro stěžovatele skutečně překvapivá, proč nebyla založena poučovací povinnost podle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu a proč rušení mimo taxativní důvody § 219a občanského soudního řádu není přípustné. Nejvyšší soud postupoval ústavně souladně a námitkám stěžovatel směřujícím proti postupu Nejvyššího soudu nelze proto přisvědčit.

13. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K procesním návrhům stěžovatele Ústavní soud uvádí, že IV. senát Ústavního soudu není oprávněn rozhodovat o eventuálním přerušení řízení vedeném před III. senátem Ústavního soudu. Ústavní soud - byť obě řízení spolu věčně souvisí - zároveň nenalezl důvody, pro které by bylo nutné obě řízení formálně spojovat. Takový postup Ústavní soud volí, je-li to vhodné z hlediska procesní ekonomie.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu