Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele Hlavního města Prahy, se sídlem [adresa] zastoupeného JUDr. Renatou Scholzovou, advokátkou se sídlem [adresa] směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2014, č.j. 25 Cdo 580/2014-170, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
1. Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 11 odst. 1, 2 a 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel Ústavnímu soudu dále navrhl, aby mu přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. 2. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2014, č.j. 25 Cdo 580/2014-170, bylo odmítnuto dovolání stěžovatele pro nepřípustnost (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o tom, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2013, č.j. 15 Co 103,104/2013-120 (výrok II.) se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
3. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti a naplnění podmínek jejího věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. 4. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Ústavní stížnost se tedy vyznačuje mimo jiné tím, že je ke standardním procesním institutům prostředkem subsidiárním. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti). 5. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu byl v celém rozsahu zrušen rozsudek odvolacího soudu a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Z toho plyne, že o věci stěžovatele nadále pokračuje řízení před obecnými soudy a stěžovatel tak má možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu tohoto pokračujícího řízení. Teprve v případě, pokud by - podle názoru stěžovatele - konečné rozhodnutí ve věci narušilo jeho základní ústavně zaručená práva, mohl by se stěžovatel domáhat nápravy prostřednictvím ústavní stížnosti. 6. Ústavní soud se pro úplnost zabýval naplněním podmínek dle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z nich neshledal a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil. 7. Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. 8. Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, bylo třeba odmítnout i stěžovatelův návrh, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2014
Jaroslav Fenyk v. r. soudce Ústavního soudu