Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti E. K., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného doc. JUDr. Karlem Schelle, CSc., advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 2013 č. j. 7 Tdo 386/2013-28, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 1. 2013 č. j. 5 To 107/2012-546 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2012 sp. zn. 46 T 9/2012, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti navrhl stěžovatel zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jejich vydáním došlo k porušení principů obsažených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 90 Ústavy ČR. Zároveň stěžovatel s podáním ústavní stížnosti spojil návrh na odklad vykonatelnosti všech napadených rozhodnutí. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že trestní soudy všech stupňů mu neposkytly ochranu práv ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR. Postup soudu prvního stupně a soudu odvolacího při aplikaci zásady volného hodnocení důkazů stěžovatel považuje za případ svévolné aplikace normy podústavního práva bez náležitého odůvodnění. Konkrétně uvádí, že policejní orgán navodil stav, který nalézací i odvolací soud posuzuje jako přípravu vraždy na dvou osobách, přičemž jednání policie v dané věci mělo charakter provokace a policejní orgány překročily míru své kompetence. Na podporu svých tvrzení uvádí obecné závěry některých rozhodnutí Ústavního soudu. Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy všech instancí, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Podstatou ústavní stížnosti je pouze polemika stěžovatele s rozhodnutím soudů všech stupňů. Ústavní soud nezjistil v jejich rozhodnutí ani žádná pochybení, která by svědčila o zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Napadená rozhodnutí jsou pečlivě odůvodněna. Tvrzení stěžovatele, že orgány činné v trestním řízení a soudy nepostupovaly v souladu s hlavou pátou Listiny, není ničím podloženo. V projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že došlo k porušení některého ze základních práv stěžovatele. V podrobnostech nelze než odkázat na obsáhlé a vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí jako návrh akcesorický sdílí právní osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2013
JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu