Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníOdmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost26× citováno

Spisová značka

IV. ÚS 2043/07: Ke lhůtě k podání kasační stížnosti

Téma · generováno AIBěh dvoutýdenní lhůty pro kasační stížnost

Soud: Ústavní soudDatum rozhodnutí: 26. 11. 2007Zpravodaj: Výborný MiloslavTyp řízení: O ústavních stížnostechECLI:CZ:US:2007:4.US.2043.07.1
Další údaje
Navrhovatel: STĚŽOVATEL - PONapadený akt: rozhodnutí souduSbNU: U 12/47 SbNU 1055Podání: 6. 8. 2007Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti

Shrnutí · generováno AI

Kasační stížnost byla podána až den po uplynutí dvoutýdenní lhůty počítané od doručení rozhodnutí. Ústavní soud potvrdil, že lhůta skončila ve stejný den v týdnu, jako bylo doručení, a ústavní stížnost proto odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Podle § 40 odst. 1 a 2 a § 106 odst. 2 věty první s. ř. s. se u dvoutýdenní lhůty pro kasační stížnost její konec určuje dnem, který se označením shoduje se dnem doručení rozhodnutí, třebaže lhůta běží až od následujícího dne. Formulace „do dvou týdnů po doručení“ neodůvodňuje výklad contra legem prodlužující lhůtu. Stručné odůvodnění odmítnutí opožděné kasační stížnosti v dané věci nezasáhlo do základních práv stěžovatelky.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Jestliže je lhůta určena na týdny, je rozhodný pro počítání nikoli začátek, ale konec lhůty. Lhůta k podání kasační stížnosti počne sice běžet dnem, který následuje po dni doručení rozsudku krajského soudu, avšak den, který určil počátek lhůty, je den doručení, takže konec lhůty se svým označením shoduje s označením dne doručení.
    Zobrazit v textu
  • Z uvedeného je zřejmé, že počítání lhůty v projednávaném případě bylo v souladu se zněním procesního předpisu, takže odmítnutí kasační stížnosti pro opožděnost bylo správné.
    Zobrazit v textu
  • Z toho ovšem nevyplývá, že by bylo možno takto zákonodárcem projevenou vůli revidovat výkladem, jenž by relevantní ustanovení zákona upínající se ke lhůtě pro podání kasační stížnosti v rozporu se zněním zákona i tradiční jurisprudencí pozměnil.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu v elektronické podobě dne 6. 8. 2007 a doplněnou písemným podáním shodného znění předaným téhož dne k poštovní přepravě a doručeným dne 8. 8. 2007 se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí, neboť měla za to, že jím byla porušena její základní práva a svobody zaručená v čl. 4, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a v čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Napadeným rozhodnutím byla odmítnuta kasační stížnost stěžovatelky pro opožděnost. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka podala kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze, který jí byl doručen dne 15. 11. 2006. Kasační stížnost byla stěžovatelkou podána na poštu k přepravě dne 30. 11. 2006 a doručena městskému soudu dne 1. 12. 2006 (kasační stížnost tedy nebyla podána v zákonné lhůtě a je zjevně opožděná). Dále Nejvyšší správní soud odkázal na ustanovení § 106 odst. 2 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.").

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítla, že z rozhodnutí není jednoznačně patrné, jakými konkrétními úvahami o opožděnosti se soud zabýval. Z rozhodnutí není zřejmé, jak si soud vykládá jednotlivá ustanovení § 40 s. ř. s., přičemž v rozhodnutí se o něm ani nezmiňuje. Z tohoto důvodu považovala rozhodnutí za nepřesvědčivé a rozporné s právem na spravedlivý proces. Stěžovatelka upozornila na poučení připojené k rozsudku městského soudu, ve kterém je uvedeno, že kasační stížnost lze podat ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Stěžovatelka z ustanovení § 40 odst. 1 a § 106 odst. 2 s. ř. s. dovodila, že lhůta k podání kasační stížnosti počala běžet ve čtvrtek dne 16. 11. 2006 a skončila uplynutím čtvrtka dne 30. 11. 2006, a proto byla kasační stížnost podána ve lhůtě. V závěru stěžovatelka upozornila na nejednoznačnost formulace běhu lhůt pro podávání kasačních stížností, což je dle jejího názoru v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny.

Ústavní soud poté, co zhodnotil skutkovou a právní stránku věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka činí sporným výklad ustanovení § 40 odst. 1 a 2 s. ř. s. a § 106 odst. 2 věty první s. ř. s. Tato ustanovení, stejně jako ostatní procesní předpisy (srov. § 57 občanského soudního řádu, § 60 trestního řádu, § 14 zákona o správě daní a poplatků, § 40 správního řádu), rozlišují den, který je určující pro počátek lhůty a den počátku běhu lhůty. Toto rozlišující pojetí je na území České republiky zavedeno již desítky let (srov. § 902 obecného zákoníku občanského).

Jestliže je lhůta určena na týdny, je rozhodný pro počítání nikoli začátek, ale konec lhůty. Lhůta k podání kasační stížnosti počne sice běžet dnem, který následuje po dni doručení rozsudku krajského soudu, avšak den, který určil počátek lhůty, je den doručení, takže konec lhůty se svým označením shoduje s označením dne doručení. Uvedený výklad odpovídá všeobecně známé, dostupné a konsolidované procesualistické doktríně i judikatuře (srov. např. Wintrová, A., a kol.: Civilní právo procesní, Praha, Linde, 2006, str. 208, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 57/2004 Sb. NSS, str. 29, publikované i v Vopálka, V., Mikule, V., Šimůnková, V., Šolín, M.: Správní řád soudní. Komentář., Praha, C. H. Beck, 2004, str. 76).

V projednávaném případě byl určujícím pro počátek lhůty den doručení (tj. středa dne 15. 11. 2006) a lhůta počala běžet den následující, avšak v souladu s ustanovením § 40 odst. 2 s. ř. s. skončila toho dne, který se svým označením shodoval se dnem určujícím počátek lhůty, tj. středou dne 29. 11. 2006. Z uvedeného je zřejmé, že počítání lhůty v projednávaném případě bylo v souladu se zněním procesního předpisu, takže odmítnutí kasační stížnosti pro opožděnost bylo správné.

Na druhou stranu je třeba stěžovatelce přisvědčit, že Nejvyšší správní soud své rozhodnutí odůvodnil poměrně stroze, což však lze v projednávaném případě akceptovat. Ústavní soud již mnohokrát ve své judikatuře konstatoval, že není orgánem, který má napravovat každé zákonné pochybení orgánů soudní moci, ale pouze ta, jejichž intenzita mohla zkrátit základní právo či svobodu stěžovatele (např. sp. zn. I. ÚS 60/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 11, nález č. 51, str. 9). Takové intenzity zásah do základního práva stěžovatelky není, přičemž nové - po kasačním rozhodnutí Ústavního soudu následující - rozhodnutí ve věci by jí nijak neprospělo, neboť ve výrokové části nutně by bylo stejné.

Fakt, že zákonodárce určil lhůtu k podání kasační stížnosti v týdnech (a nikoliv ve dnech, jak je v právním řádu České republiky v souvislosti se lhůtami pro podávání opravných prostředků obvyklé), může být - a právem - kritizován. Z toho ovšem nevyplývá, že by bylo možno takto zákonodárcem projevenou vůli revidovat výkladem, jenž by relevantní ustanovení zákona upínající se ke lhůtě pro podání kasační stížnosti v rozporu se zněním zákona i tradiční jurisprudencí pozměnil. Nemožnost takové contra legem jdoucí interpretace nemůže být ospravedlněna ani odkazem na zákonodárcem nešťastně a matoucím způsobem použitou stylistiku § 106 odst. 2 s. ř. s., dle níž musí být kasační stížnost podána do dvou týdnů po doručení rozhodnutí, a nikoliv - jak je formulačně obvyklé - ode dne doručení.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací