Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti JUDr. M. U., soudního exekutora, zastoupeného Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 9. dubna 2013 č. j. 15 Kse 8/2012-118, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jímž byl uznán vinným kárným proviněním podle § 116 odst. 2 písm. a) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Se svou ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na zrušení § 21 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů. Stěžovatel tvrdil, že předmětným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod), a to jednak odepřením práva na podání odvolání nebo jiného účinného opravného prostředku podle § 21 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, jednak pochybeními kárného soudu. Tomu vytýká porušení zásady totožnosti skutku, absenci poučení o procesních právech, pochybení v hodnocení jednání exekutora a pochybení v hodnocení intenzity pochybení pro kárné obvinění.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), shledá-li senát návrh zjevně neopodstatněným, odmítne jej usnesením mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků. Toto usnesení musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno s uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud opětovně připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů tímto soudem, je možný jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod, nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. To se v plném rozsahu týká i kárného řízení podle zákona č. 7/2002 Sb. Porušení práv, jichž se stěžovatel dovolává, Ústavní soud neshledal. Předně, pokud jde o námitku porušení práva na účinný opravný prostředek, odkazuje Ústavní soud, ve vztahu ke stěžovateli opakovaně, na své rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 33/09, publikované rovněž ve Sbírce zákonů jako č. 332/2010 Sb. Zde Ústavní soud dospěl k závěru že "právní úprava, jež kárně obviněnému neumožňuje podat odvolání proti rozhodnutí kárného senátu, není protiústavní; obecné právo na odvolání není v ústavním pořádku zakotveno", když kárné řízení není řízením o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, právo na odvolání proti rozhodnutí v tomto řízení tak explicitně v ústavním pořádku není garantováno a nelze je z ústavního pořádku ani nijak dovodit. Tyto závěry jsou plně platné též pro rozhodování ve věcech kárného provinění soudních exekutorů. Námitku porušení zásady totožnosti skutku vyvrací sám stěžovatel, když v podané ústavní stížnosti poukazuje na rozdílnost toliko právní kvalifikace, resp. způsobu popisu skutku v řízení před kárným soudem, přičemž je však zcela zřejmé, že se jedná o stále stejný skutek. Za účelovou a neopodstatněnou považuje Ústavní soud rovněž námitku nedostatku poučení o příslušné procesní zákonné úpravě, a to i vzhledem ke skutečnosti, že pro výkon exekutorské činnosti je sám právně vzdělán a v kárném řízení byl navíc zastoupen advokátem. Rovněž z jednání stěžovatele je zřejmá jeho znalost procesních práv. Pokud jde o ostatní stěžovatelovy námitky, má Ústavní soud zato, že se Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí náležitě vypořádal se všemi skutkovými a právními otázkami a v úvahu vzal (ve prospěch kárně obviněného!) též mezitímní změny relevantní právní úpravy. V důsledku těchto zjištění Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Stěžovatelův návrh na zrušení ustanovení § 21 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů, pak jako návrh akcesorický podle ustálené judikatury sdílí právní osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2013
JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu