IV. ÚS 2047/26

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 4 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka navrhuje také odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

2. Z ústavní stížnosti, jejího doplnění a příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 napadeným usnesením zastavil řízení z důvodu nedostatku mezinárodní pravomoci českých soudů (výrok I.), stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok II.) a rozhodl o vrácení soudního poplatku stěžovatelce (výrok III.). Stěžovatelka se před obvodním soudem domáhala určení neplatnosti plné moci a dodatečného ujednání ke smlouvě. Tyto otázky nebyly v řízení, v němž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 19 401,15 EUR, běloruským soudem posouzeny. Podle stěžovatelky bylo takové určení nezbytné k tomu, aby mohla zvrátit uznání rozhodnutí běloruského soudu a zabránit jeho výkonu v České republice. Obvodní soud dospěl k závěru, že před běloruským soudem proběhlo řízení týkající se závazku ze smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí, v níž byla sjednána mezinárodní příslušnost běloruských soudů k rozhodování sporů z této smlouvy. Plná moc a dodatečné ujednání s touto smlouvou souvisely. Ujednání o mezinárodní příslušnosti se proto vztahuje i na tato právní jednání a pravomoc českých soudů je vyloučena podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 91/2012, o mezinárodním právu soukromém. Rozhodnutí běloruských soudů bylo již uznáno a nevyšlo najevo, že by běloruský soud odmítl věc projednat nebo by ujednání odporovalo veřejnému pořádku. Pravomoc českých soudů nelze dovodit ani z § 6 zákona o mezinárodním právu soukromém.

3. Městský soud v Praze usnesení obvodního soudu potvrdil. Plně se ztotožnil s argumentací obvodního soudu o vyloučení pravomoci podle § 86 zákona o mezinárodním právu soukromém. Ve věci nelze aplikovat § 86 odst. 2 písm. c) tohoto zákona, neboť není pravda, že by se běloruský soud odmítl věcí zabývat. Stejně tak považoval městský soud za správný závěr obvodního soudu o tom, že pravomoc českých soudů nelze dovodit ani z § 6 zákona o mezinárodním právu soukromém.

4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. V odůvodnění rozhodnutí zdůraznil, že městský soud založil svůj závěr o nedostatku pravomoci českých soudů na dvou samostatných důvodech. Vycházel z existence ujednání stran o příslušnosti zahraničního soudu podle § 86 zákona o mezinárodním právu soukromém a současně dovodil, že pravomoc českých soudů by nebyla dána ani podle § 6 zmíněného zákona s ohledem na sídlo vedlejší účastnice v Bělorusku. Tento závěr však stěžovatelka v dovolání nenapadá. Z judikatury Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že založí-li odvolací soud své rozhodnutí na více důvodech, z nichž každý sám o sobě postačuje k zamítnutí žaloby, pak nepodaří-li se dovolateli zpochybnit, byť i jen jediný závěr, tak napadené rozhodnutí obstojí jako správné. Nejvyšší soud dále uvedl, že konkrétní vady postupu běloruského soudu, v nichž stěžovatelka spatřuje rozpor s českým veřejným pořádkem, namítla poprvé až v dovolacím řízení. Ve vztahu k ostatním námitkám stěžovatelka v dovolání nevymezila žádný ze zákonem předvídaných předpokladů jeho přípustnosti.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně popisuje skutkové okolnosti případu i průběh řízení před běloruským soudem a řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Skutková zjištění obecných soudů se podle stěžovatelky nacházejí v extrémním nesouladu se skutečným skutkovým stavem. Obecné soudy nezohlednily všechny relevantní okolnosti a výsledný závěr neodpovídá požadavkům materiální spravedlnosti. Rozhodnutí soudů jsou nedostatečně odůvodněna.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, zasahují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně do některého z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.

7. V ústavní stížnosti stěžovatelka pouze opakuje argumenty uplatněné v řízeních před obecnými soudy. Ústavní soud staví do role pouhé další přezkumné instance a fakticky žádá, aby přijal její verzi skutkového a právního hodnocení sporu. Ústavní soud konstatuje, že v dané věci jde pouze o výklad a použití podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Soudy se v napadených rozhodnutích vypořádaly se všemi okolnostmi, důležitými pro rozhodnutí a také se všemi relevantními námitkami stěžovatelky, včetně těch, které stěžovatelka znovu uvádí v ústavní stížnosti.

8. I Nejvyšší soud správně uzavřel, že stěžovatelkou formulovaná otázka týkající se pravomoci českých soudů nemůže založit přípustnost dovolání. Rozhodnutí soudů nižších stupňů totiž spočívá na dvou samostatných právních důvodech, zatímco stěžovatelka v dovolání zpochybnila pouze jeden z nich, jak si Ústavní soud ověřil i z obsahu dovolání přiloženého k ústavní stížnosti. Závěr Nejvyššího soudu tak odpovídá ustálené judikatuře, na niž v napadeném rozhodnutí rovněž odkázal. Nejvyšší soud se řádně vypořádal i s dalšími námitkami stěžovatelky a přesvědčivě odůvodnil, proč ve vztahu k nim nebyly splněny požadavky na vymezení přípustnosti dovolání. Z obsahu dovolání je přitom zřejmé, že způsob, jakým stěžovatelka formulovala předpoklady přípustnosti dovolání a dovolací důvod, požadavkům občanského soudního řádu neodpovídá. Stěžovatelka ostatně závěr o nedostatečném vymezení přípustnosti dovolání v ústavní stížnosti ani konkrétně nezpochybňuje.

9. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. S ohledem na výše uvedené závěry neshledal Ústavní soud důvod k vyhovění návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, a protože o ústavní stížnosti rozhodl v co nejkratší možné době, o tomto návrhu samostatně nerozhodoval.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. září 2026

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu