Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti Mgr. J. V., zastoupeného JUDr. Petrem Šádou, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2013 č. j. 30 Cdo 3320/2012-443 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. května 2012 č. j. 27 Co 131/2012, 27 Co 132/2012-415, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze. Stěžovatel tvrdí, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv vyplývajících z čl. 10 Ústavy, uvedených v čl. 6 odst. 1 a v článcích 8, 13, 14, 17 a 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a práv uvedených v čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy práva na spravedlivý proces a účinnou právní ochranu a práva na respektování rodinného a soukromého života. Se svou ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na zrušení "novelizovaného ustanovení § 32 odst. 3 věty prvé zákona č. 82/1998 Sb.". Napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze byl k odvolání stěžovatele potvrzen dřívější rozsudek Okresního soudu v Kolíně, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, způsobenou nesprávným úředním postupem při výkonu rozhodnutí soudů o styku stěžovatele s jeho dětmi. Napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo zamítnuto dovolání stěžovatele proti výše uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Praze. Stěžejním argumentem soudů pro zamítnutí návrhu bylo promlčení nároku stěžovatele na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), ve spojení s čl. II zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 160/2006 Sb.").
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému obecného soudnictví a že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů tímto soudem je možný jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Porušení práv, jichž se stěžovatel dovolává, Ústavní soud neshledal. Jak Krajský soud v Praze, tak zejména Nejvyšší soud se v napadených rozhodnutích zabývaly otázkami rozhodnými pro posouzení žalobních tvrzení stěžovatele a svá rozhodnutí obšírně a přesvědčivě odůvodnily, včetně odkazů na dřívější rozhodnutí obecných soudů i Ústavního soudu v obdobných věcech. Výkladem přechodného ustanovení k novele zákona č. 82/1998 Sb., provedené zákonem č. 160/2006 Sb., a jeho aplikací na posuzovaný případ, ani svými závěry ohledně důsledků dosažení zletilosti dítěte pro výkon rozhodnutí o výchově nezletilých dětí se Nejvyšší soud nedopustil nepřípustného dotčení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Stěžovatelův návrh na zrušení "novelizovaného ustanovení věty prvé § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb." jako návrh akcesorický podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti, a proto byl také odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2014 JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu Ústavního soudu