Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti V. W., zastoupeného JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem ve [adresa] proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, č. j. 27 Cdo 3287/2017-464, a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 1. 2017, č. j. 4 Co 36/2016-427, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení a JUDr. J. V. se sídlem [adresa] jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel podal ke Krajskému soudu v Brně žalobu pro zmatečnost proti rozsudku téhož soudu ze dne 9. 2. 2016, č. j. 47 Co 229/2011-363, z důvodů uvedených v § 229 odst. 1 písm. f) a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatel zejména namítá zmatečnostní vadu, která měla spočívat v tom, že byl jeho vzájemný návrh vyloučen k samostatnému projednání, soud nevyslechl svědka JUDr. S. B., nedal stěžovateli příležitost vyjádřit se, neustanovil mu zástupce ani jej nepoučil o procesních právech. Krajský soud část žaloby podané z důvodu podle § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. vyloučil k samostatnému projednání pro věcnou nepříslušnost, část žaloby podané z důvodu podle § 229 odst. 3 o. s. ř. (znemožnění realizace procesních práv účastníka) zamítl usnesením ze dne 7. 9. 2016, č. j. 47 Co 229/2011-406, a rozhodl o nákladech řízení. Ke stěžovatelově odvolání potvrdil Vrchní soud v Olomouci rozhodnutí krajského soudu napadeným usnesením. Stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 10. 2017, č. j. 27 Cdo 3287/2017-464; soudy se shodly, že stěžovatelem tvrzené zmatečnostní důvody nenastaly. Nejvyšší soud poukázal mj. na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 3079/12, podle kterého vyloučení vzájemné žaloby k samostatnému řízení nezhoršuje postavení účastníka. Proti usnesením Nejvyššího soudu a vrchního soudu se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 16. 1. 2018 a navrhuje jejich zrušení, namítá zásah do ústavně zaručeného práva na přístup k soudu, na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel zejména uvádí, že byl jeho vzájemný návrh o náhradu škody ve výši 600 000 Kč způsobené vedlejším účastníkem vyloučen k samostatnému projednání, čímž byla omezena stěžovatelova procesní obrana, a vznikl důvod zmatečnosti podle § 229 odst. 3 o. s. ř. Obecné soudy se s touto námitkou nevypořádaly, neprovedly navržené důkazy a "vyloučením stěžovatelovy procesní obrany k samostatnému řízení" mu odňaly právo jednat před soudem - stěžovatel nemohl vznášet námitky týkající se nesprávné činnosti vedlejšího účastníka. Žalované nároky spolu úzce souvisely, a proto měly být posouzeny ve společném řízení. Obecné soudy neumožnily stěžovateli vyjádřit se k jednotlivým skutečnostem a provedeným důkazům a při jednání jej přerušovaly v jeho projevech, což měl mj. prokázat zvukový záznam, který měl být pořízen, avšak ztratil se. Stěžovatel dále namítá, že žádal opakovaně o ustanovení advokáta s poukazem na své špatné majetkové poměry, soudy jej o této možnosti nepoučily a žádost pokaždé zamítly. Odůvodnění napadených usnesení jsou nepřezkoumatelná, neboť nevypořádávají některé stěžovatelovy námitky. Podle stěžovatele tak byl dán důvod zmatečnosti podle § 229 odst. 3 o. s. ř. a rozsudek krajského soudu měl být zrušen. Tím, že obecné soudy neposkytly stěžovateli veřejnou ochranu, zasáhly i do jeho vlastnických práv.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do činnosti obecných soudů je povolán jen tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodování - žádné takové pochybení však v projednávané věci nezjistil. Ústavní soud přezkoumal napadená usnesení a dospěl k závěru, že soudy interpretovaly příslušnou právní úpravu ústavně konformním, neexcesivním způsobem a nebyly dány ani jiné důvody pro ingerenci Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti. Posuzovaná věc je problematikou podústavního práva, k jehož výkladu a sjednocování jeho aplikace je příslušný Nejvyšší soud, který se věcí zabýval dostatečně v napadeném usnesení, v němž poukázal na ustálenou judikaturu týkající se zmatečnosti podle § 229 odst. 3 o. s. ř. a vyloučení vzájemného návrhu k samostatnému projednání. Tím spíše to platí, je-li žaloba pro zmatečnost mimořádným opravným prostředkem, na který nevyplývá z procesního předpisu "nárok". Stěžovatelovy námitky směřují především proti vyloučení jeho vzájemné žaloby k samostatnému projednání, nemožnosti vznášet námitky ohledně činnosti vedlejšího účastníka, neprovedení navržených důkazů a neustanovení zástupce. Těmito námitkami se však obecné soudy zabývaly vyčerpávajícím způsobem. Zmatečnostní důvod podle § 229 odst. 3 o. s. ř. slouží ke zrušení pravomocných rozhodnutí v případech, kdy byla účastníkovi postupem soudu mimořádně odňata možnost před ním jednat. Tím se rozumí zejména situace, ve které je účastníkovi znemožněno realizovat procesní práva - např. účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy. Může se tak stát v důsledku nesprávného obeslání účastníků k jednání či jejich nesprávného poučení. Uvedený zmatečnostní důvod míří na situace, kdy soud opomene jednat s účastníkem, čímž jsou zkrácena jeho procesní práva, což se v posuzované věci nestalo, neboť stěžovatel se zúčastnil jednání, mohl navrhovat důkazy a vyjadřovat se ke skutečnostem, které byly podstatné pro meritum věci. Skutečnost, že stěžovatel byl údajně ze strany soudu přerušován v ústních přednesech, není neústavním pochybením, byl-li stěžovatelův přednes mimo rámec souzené věci. Neprovedení navržených důkazů nelze považovat za vadu, jestliže byl zjištěn skutkový stav dostatečně a je to vždy soud, který zvažuje nezbytnost navržených důkazů. Nicméně i chybné neprovedení důkazů by nepředstavovalo stěžovatelem uvedený důvod zmatečnosti, neboť mu byla dána možnost důkaz navrhnout a pro polemiku se skutkovými zjištěními měl prostor v odvolacím řízení proti rozsudku, který byl napaden žalobou pro zmatečnost. Vyloučení vzájemného návrhu k samostatnému projednání je na úvaze obecného soudu, do které by Ústavní soud mohl zasáhnout v případě zjištěného excesu. Jde-li o vzájemný návrh, u něhož nejsou splněny podmínky pro spojení věcí, může jej soud vyloučit k samostatnému řízení (§ 97 odst. 2 o. s. ř.). Přitom závěr, zda v návrhu jsou uvedeny věci, které se ke spojení nehodí (§ 112 odst. 2 o. s. ř.), náleží obecnému soudu. Rozhodnutí o vyloučení věci k samostatnému řízení nepředjímá její výsledek a procesní pozice stěžovatele se tím nemůže zhoršit (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 3079/12). Nepoučení stěžovatele o možnosti požádat o ustanovení zástupce podle § 30 odst. 1 o. s. ř. by mohlo být procesním pochybením soudu, nicméně je zřejmé, že si této možnosti byl stěžovatel vědom, neboť o ustanovení zástupce opakovaně žádal, a proto nebylo nutné jej poučovat. Samotným zamítnutím žádosti o ustanovení advokáta nebyla odepřena stěžovateli možnost jednat před soudem, ten i bez zástupce z řad advokátů dokázal hájit svá práva (např. k jeho odvolání byl částečně zrušen rozsudek nalézacího soudu rozsudkem odvolacího soudu ze dne 19. 10. 2010, č. j. 47 Co 361/2009-263). Navíc problematika posuzování podmínek pro ustanovení zástupce je čistě doménou obecných soudů (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2000, sp. zn. IV. ÚS 271/2000, nebo ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 1657/15). Ústavní soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že soudy neporušily právo stěžovatele na přístup k soudu, na spravedlivý proces ani právo vlastnit majetek podle čl. 36 odst. 1, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; proto stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu