Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Miloslavem Výborným o ústavní stížnosti E. D., zastoupeného Mgr. Ing. Vojtěchem Szalaym, advokátem, AK se sídlem [adresa] proti vyrozumění Ministerstva spravedlnosti o odložení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011 č. j. 3 Tdo 1166/2011-18, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2011 sp. zn. 8 To 11/2011 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 21. 10. 2010 č. j. 2 T 216/2009-237 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností ze dne 1. 6. 2012 doplněnou podáním ze dne 4. 6. 2012 se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 až čl. 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v jeho trestní věci. Tvrdil, že byl nesprávně označen za pachatele trestné činnosti a uznán vinným (společně se spoluobviněným M. K.) trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona. Stěžovatel se pokusil dosáhnout nápravy cestou řádných i mimořádných opravných prostředků, včetně podnětu Ministerstvu spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona, nebyl však úspěšný, neboť odvolání bylo zamítnuto, dovolání odmítnuto a podnět odložen. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že podnět Ministerstvu spravedlnosti byl posledním dostupným prostředkem k nápravě, a proto od vyrozumění ministerstva o odložení podnětu, jež obdržel dne 6. 4. 2012, odvíjel i lhůtu pro podání ústavní stížnosti.
Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu rozhodnutí, opatření, nebo jiných zásahů orgánů veřejné moci, vždy ověřuje, zda jsou pro takový přezkum splněny podmínky předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž je Ústavní soud podle čl. 88 odst. 2 Ústavy vázán. V dané věci byl věcný přezkum vyloučen z níže vyložených důvodů. Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li návrh podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem; podle odst. 1 písm. d) téhož ustanovení návrh odmítne i tehdy, není-li k jeho projednání Ústavní soud příslušný.
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně vyložil, že procesním prostředkem k ochraně práva ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu není jakýkoli procesní prostředek, který je sice způsobilý změnit nepříznivou situaci stěžovatele, avšak stěžovateli přímo nepřísluší. Takovým prostředkem je i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl tr. řádu), která není v dispozici stěžovatele; ten může dát k jejímu uplatnění pouze podnět (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 9/94 ze dne 12. 5. 1994, U 11/2 SbNU 219). S podáním podnětu není spojeno zahájení žádného soudního řízení, závisí na ministru spravedlnosti, který může podat k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona, aby po posouzení splnění podmínek k jejímu podání rozhodl, zda podnětu vyhoví či nikoli (srov. též Filip,J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 557). Podnět k podání stížnosti pro porušení zákona lze chápat pouze jako informaci pro subjekt oprávněný k jejímu podání (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 476/01 ze dne 5. 10. 2001, usnesení sp. zn. I. ÚS 475/03 ze dne 1. 10. 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 2138/08 ze dne 24. 9. 2008 a další dostupná na http://nalus.usoud.cz), z čehož vyplývá, že ani odložení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona ministrem spravedlnosti, či vyrozumění o této skutečnosti ministerstvem nelze považovat za rozhodnutí či opatření ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; ministerstvo, resp. ministr spravedlnosti při aplikaci ustanovení § 266 tr. řádu nerozhoduje autoritativně o právech a povinnostech stěžovatele, nýbrž pouze o tom, zda realizuje svoje oprávnění (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1110/08 ze dne 20. 5. 2008). S ohledem na výše uvedené nezbývá než konstatovat, že ve vztahu k vyrozumění o odložení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona (stěžovatelem též v doplnění podání označeného jako jiný zásah orgánu veřejné moci) se jedná o návrh, k jehož projednání nemá Ústavní soud pravomoc (slovy zákona o Ústavním soudu není "příslušný"). Posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele bylo v projednávaném případě dovolání, které Nejvyšší soud odmítl. Jak Ústavní soud ověřil dotazem u Okresního soudu v Břeclavi, stěžovatel obdržel usnesení Nejvyššího soudu dne 6. 10. 2011, od tohoto data tedy bylo nutno počítat šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti. Jestliže byla ústavní stížnosti podána k poštovní přepravě až dne 4. 6. 2012, stalo se tak po lhůtě stanovené zákonem.
Za této situace Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dílem podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a dílem podle § 43 odst. 1 písm. b) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 20. června 2012
Miloslav Výborný. v. r. soudce zpravodaj