IV. ÚS 2091/26

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Vedlejší účastnice se podanou žalobou domáhala vypořádání zaniklého společného jmění manželů (§ 742 občanského zákoníku), jehož stěžejní položkou byly nemovité věci [pozemky, přičemž součástí jednoho z nich je stavba rodinného domu (dále jen souhrnně "nemovitosti")].

3. Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 18. 10. 2024 č. j. 46 C 167/2022-321, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 18. 11. 2024 č. j. 46 C 167/2022-325, nepřipustil návrh vedlejší účastnice ani stěžovatele na změnu žaloby (výroky I a II). Výrokem III přikázal ze zaniklého společného jmění manželů do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice v tomto výroku specifikované položky (osobní vozidlo, práva a povinnosti k účtům vedeným na její jméno včetně zůstatků a životní a penzijní pojištění vedené na její jméno); do výlučného vlastnictví stěžovatele pak přikázal nemovitosti, další osobní vozidlo, práva a povinnosti k účtům vedeným na jeho jméno včetně zůstatků a jeho životní a penzijní pojištění. Stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na vypořádací podíl 454 258,08 Kč (výrok IV). Žalobu v části týkající se vypořádání životního pojištění vedlejší účastnice zamítl (výrok V) a rozhodl o nákladech řízení (výroky VI a VII).

4. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem odvolání vedlejší účastnice do výroku I okresního soudu odmítl (výrok I). Rozsudek okresního soudu změnil toliko ve výroku IV tak, že stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici na vyrovnání podílů částku 1 654 362 Kč; jinak jej potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III) a o náhradě nákladů státu (výroky IV a V). Krajský soud vyšel ze zjištění, že účastníci nabyli v roce 1996 nemovitosti za celkem 700 000 Kč z výlučných prostředků každého z nich (stěžovatel vynaložil 635?678?Kč, vedlejší účastnice 64?322?Kč), avšak shodně projevili vůli pojmout je do tehdejšího bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Nemovitosti, které účastníci po dobu 25 let společně užívali a pečovali o ně, prošly rozsáhlými rekonstrukcemi, jejich obvyklá cena (určená nesporným tvrzením účastníků na 7 000 000 Kč) se v mezidobí zvýšila. Stěžovatel uplatnil k vypořádání vnos spočívající v úhradě převážné části kupní ceny nemovitostí a požadoval valorizaci tohoto vnosu, vedlejší účastnice náhradu toho, co vynaložila ze svých výlučných prostředků na jejich pořízení, nepožadovala, resp. uplatnila ji opožděně po uplynutí tříleté lhůty od zániku majetkového společenství. Krajský soud poukázal na nález ze dne 11. 9. 2024 sp. zn. Pl.?ÚS?23/24 o nutnosti valorizovat vnos investovaný do společného majetku podle principu obohacení, připomněl však, že Ústavní soud zároveň uvedl, že takový postup nebrání tomu, aby se při stanovení výše podílů na společném majetku zohlednily i další okolnosti případu. Určení výše náhrady vnosu čistě matematicky (valorizace vnosu úměrně růstu hodnoty nemovitostí) by vedlo k tomu, že stěžovatel by z vypořádání získal téměř celou jejich hodnotu. Takový postup považoval krajský soud za velmi tvrdý, vůči vedlejší účastnici nespravedlivý a neúměrně zvýhodňující stěžovatele. V zájmu dosažení vyváženého uspořádání společného jmění tak rozhodl "s využitím tzv. disparity podílů" a za spravedlivé považoval zohlednění vnosu stěžovatele v rozsahu 60 % z částky, která odpovídá výši vnosu zvýšenému podle toho, jak se ode dne vynaložení do zániku společného jmění zvýšila hodnota nemovitostí. Vnos ve výši 635 678 Kč započetl zvýšenou částkou, odpovídající šestinásobku nominální hodnoty vnosu, tedy částkou 3 814 068 Kč. Tomu po zohlednění dalších položek odpovídala částka na vypořádání ve výši 1 654 362 Kč. Dodal, že pouhé mechanické zohlednění skutečnosti, že stěžovatel na počátku manželství poskytl prostředky na úhradu 90 % kupní ceny, by vedlo k hrubě nespravedlivému výsledku sporu, který by přinejmenším neodpovídal okolnostem případu.

5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť napadené rozhodnutí krajského soudu bylo v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Nejvyšší soud poukázal na to, že krajský soud dovodil, že investice stěžovatele spočívající v zaplacení převážné části kupní ceny za společné nemovitosti se projevila ve zvýšení hodnoty společného majetku jen z části, neboť ke zvýšení hodnoty přispěl rovněž růst poptávky, inflace či obecné zdražování, ale zejména, a to podstatnou měrou, také zásadní rekonstrukce nemovitosti prováděná za trvání manželství a rovněž společné užívání a udržování této nemovitosti. Vzal také v úvahu, za jakých okolností došlo ke vnosu stěžovatele do společného jmění, tedy že vnos byl učiněn v souvislosti s výslovnou shodnou vůlí účastníků nabýt nemovitost do společného jmění, tedy vůlí, aby oba manželé byli nadále vlastníky celé věci bez určení podílů, přestože byla hrazena výhradně z výlučných prostředků obou manželů, a to v nestejné výši. Valorizaci vnosu přitom krajský soud neodmítl, pouze při určení výše vypořádacího podílu započetl vnos na nemovitost, jejíž hodnota se zvýšila desetinásobně, ve výši, která odpovídá šestinásobku nominální hodnoty vnosu. Jeho úvaha, že za těchto okolností by bylo vypořádání vnosu zvýšeného podle toho, jak se zvýšila hodnota společné nemovitosti, velmi tvrdé a nespravedlivé, není zjevně nepřiměřená, stejně jako míra, v jaké k disparitnímu vypořádání přistoupil.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel poukazuje na to, že ačkoliv obecné soudy označují svůj postup jako "disparita podílů", fakticky o ni nejde, neboť podíly zůstaly nezměněny, ale vnos stěžovatele zohlednily soudy pouze v rozsahu 60 % valorizované výše vnosu. Takový postup nemá oporu v právním řádu a jde o vytvoření nového zákonem nepředvídaného institutu. Soudy snížily o 40 % samostatný zákonný nárok stěžovatele na náhradu toho, co ze svého výlučného majetku vynaložil na společný majetek. Tím došlo k vyprázdnění valorizace vnosu do společného jmění a fakticky jde o krácení zákonného nároku, který mu podle § 742 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku náleží. Snížení nároku stěžovatele nemá přezkoumatelný skutkový ani právní základ, neboť není postaven na objektivně zjistitelném výpočtu, znaleckém závěru nebo jiné racionální vazbě. Nejvyššímu soudu vytýká, že nepřípustně dotvořil právo a postupoval i v rozporu s nálezem sp. zn. Pl. ÚS 23/24, resp. nenásledoval jeho nosné důvody. Stěžovatel dále namítá, že mu byl odepřen přístup k Nejvyššímu soudu, přestože řádně vymezil otázku hmotného práva a to, zda je možné valorizací vnosu do společného jmění zdůvodnit použití disparity vypořádacích podílů. Rovněž se nevypořádal s námitkou, že nebyly splněny podmínky pro soudcovské dotváření práva teleologickou redukcí.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

8. Ústavní soud úvodem podotýká, že základním východiskem vypořádání je rovnost manželů a nosným principem dobré mravy a slušnost. Důraz je nicméně třeba rovněž položit na odpovídající stanovení hodnot majetkových entit pro účely zápočtů, což našlo svůj odraz v § 742 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož se má zohlednit pokles či růst hodnoty majetku, který byl vnesen do společného jmění, či byl pořízen do výlučného vlastnictví jednoho z manželů za prostředky ze společného jmění.

9. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nepřípustně dotvořily zákon a disparitou podílů omezily jeho zákonný nárok na valorizaci vnosu. Tento názor Ústavní soud nesdílí. Jak již vysvětlil Nejvyšší soud (srov. body 26 a 27 napadeného usnesení), pro posouzení věci byla podstatná úvaha, že počáteční vnos stěžovatele do nemovitosti (zaplacení převážné části kupní ceny), se na zvýšení hodnoty společného majetku projevil jen zčásti, neboť k němu přispěly i další okolnosti, a to vedle růstu poptávky a inflace zejména zásadní rekonstrukce nemovitosti prováděná za trvání manželství a rovněž společné užívání a udržování této nemovitosti. Použití disparity tedy nebylo odůvodněno valorizací vnosu, ale shora uvedenými jinými okolnostmi věci.

10. V postupu obecných soudů nelze spatřovat ani rozpor s nálezem sp. zn. Pl. ÚS 23/24. Ústavní soud v uvedeném nálezu vytknul Nejvyššímu soudu, že mu nepřísluší popřít zákonodárcem nově zavedený princip obohacení pro valorizaci vnosů do společného jmění a z obecného výchozího pravidla (potřeba zohlednit zvýšení či snížení hodnoty věci) učinit výjimku, na které se strany musí dohodnout. Ústavní soud naopak připustil, aby Nejvyšší soud v případě aplikačních problémů s § 742 odst. 2 občanského zákoníku rozpracoval podmínky pro jeho aplikaci v různých situacích, například i s využitím teleologické redukce pro specifické případy s tím, že je možné zohlednit i další okolnosti věci (bod 52 nálezu).

11. V posuzované věci se obecné soudy pohybovaly v intencích citovaného nálezu. Vyšly z valorizace vnosu stěžovatele do společného jmění, avšak s ohledem na další okolnosti (k tomu podrobně body 46 až 51 rozsudku krajského soudu), nepovažovaly vůči vedlejší účastnici za spravedlivé, aby byl tento vnos zohledněn ze 100 %. Tato úvaha není ani z pohledu Ústavního soudu nepřiměřená a pohybuje se v rámci přípustného soudního uvážení. Na zhodnocení nemovitostí v průběhu doby se zajisté nepodílel pouze vnos stěžovatele. Jak bylo zmíněno výše, na zhodnocení nemovitosti měla také zásadní vliv rekonstrukce i její udržování, na což byly bezesporu vynakládány prostředky ze společného jmění, byť platí, že tyto prostředky nelze při vypořádání společného jmění uplatnit, neboť nejde o vnos. Každopádně počáteční investici stěžovatele byl přiznán nadpoloviční vliv (60 %) na zvýšení hodnoty nemovitosti a valorizace vnosu tak nebyla obecnými soudy opomenuta či dokonce vyprázdněna. Neobstojí tedy námitka, že byly porušeny nosné důvody nálezu sp. zn. Pl. ÚS 23/24.

12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. září 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu