IV. ÚS 2098/20

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, zvlášť závažného zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 2 a odst. 3 písm. b) trestního zákoníku a přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku. Těchto trestných činů se stěžovatel dle obvodního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že jako příslušník policejní hlídky spolu s dalším obžalovaným jednomu řidiči, u kterého byl zjištěn pozitivní výsledek na test užití omamných a psychotropních látek, sdělili, že za 2 000 Kč by mohl z místa odjet, avšak řidiči se nepodařilo peníze obstarat. V dalším případě zastavili poškozeného chodce, kterého donutili k prohlídce osobních věcí a následně ho po nasednutí do služebního auta pod hrozbou vysoké finanční pokuty donutili vydat jim drženou hotovost 4 000 Kč. V dalších dvou případech řidičům za blíže neustanovené protiprávní jednání uložili peněžitou sankci (500 Kč a 400 Kč), avšak k domnělým přestupcům nevydali pokutový blok a finanční prostředky si ponechali pro svoji potřebu. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, k peněžitému trestu ve výši 30 000 Kč a k trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu výkonu služebního poměru a pracovního poměru v bezpečnostních sborech na dobu sedmi let. Zároveň byla oběma obžalovaným stanovena povinnost uhradit poškozenému 4 000 Kč. K závěru o vině stěžovatele dospěl soud zejména na základě svědeckých výpovědí a videozáznamů jednotlivých činů. Kontroly byly prováděny nezákonným způsobem (s opomíjením řady povinností), přičemž se tak dělo opakovaně. Věrohodnost svědků potvrzují právě videozáznamy a listinné důkazy.

3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se zcela ztotožnil se závěry obvodního soudu.

4. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění dospěl k závěru, že rozhodnutí soudů nižších stupňů netrpí tzv. extrémním rozporem. V dané věci bylo provedeno dostatečné množství důkazů, které jednoznačně objasňují skutkový děj.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že odvolací soud se dostatečně nezabýval jeho odvolacími námitkami a s jeho argumenty se nikterak nevypořádal. Nenapravil tedy pochybení nalézacího soudu, který ve svých závěrech nerespektoval princip presumpce neviny, zásadu volného hodnocení důkazů a příkaz úplného přesvědčivého odůvodnění, jak vyplývají z judikatury Ústavního soudu.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

7. Toliko pro úplnost se dodává, že stěžovatel sice výslovně nenavrhl zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, jeho námitky však obsahově směřují i vůči tomuto rozhodnutí, proto je Ústavní soud vzal v úvahu a přezkoumal (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 a ze dne 7. 12. 2004 sp. zn. IV. ÚS 406/04 se zohledněním rozsudku Evropského soudu pro lidská zpráva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

9. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.

10. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

11. Námitce stěžovatele, že městský soud a Nejvyšší soud nereagovaly na jím uplatněnou argumentaci, Ústavní soud nemohl přisvědčit. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že se zcela ztotožnily s obsáhlými závěry obvodního soudu (srov. str. 6 a 7 usnesení městského soudu a str. 6 a 7 usnesení Nejvyššího soudu), což je postup ústavně konformní.

12. Stěžovatel byl odsouzen na základě souboru přímých a nepřímých důkazů, které si nikterak významně obsahově neodporovaly (k dílčím nepodstatným rozporům soudy přihlédly a výslovně se s nimi vypořádaly). Soudy důkazy jednotlivě i ve svém souhrnu vyhodnotily logickým a přezkoumatelným způsobem, přičemž upozornily na logickou neudržitelnost jiných skutkových verzí (zejména obhajoby). V tomto směru je nepodstatné, že tzv. skutková věta odsuzujícího rozsudku u některého jednání nevymezuje přesně chování obou obžalovaných. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí obvodního soudu je podíl stěžovatele a druhého obžalovaného buď zřejmý, anebo je nepodstatný, neboť je zřejmé, že oba jednali společně v úplné vzájemné shodě.

13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. září 2020

Jan Filip v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Dne 21. 4. 2020 vydal ve shora uvedené věci Nejvyšší soud usnesení 8 Tdo 369/2020-647, které sice nebylo ústavní stížností napadeno, ale vzhledem k tomu, že v tomto řízení u Nejvyššího soudu zasedala a rozhodovala jako předsedkyně senátu 8 Tdo manželka P. Š., M. Š., soudkyně Nejvyššího soudu, mohly by - jak uvádí P. Š. ve svém přípisu ze dne 28. 7. 2020 - se zřetelem na tuto skutečnost objektivně vzniknout pochybnosti o jeho nepodjatosti.

2. Podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení pak představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"). 3. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práva na soudní ochranu, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska, přičemž subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní naproti tomu o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.

4. S ohledem na poměr P. Š. k soudkyni Nejvyššího soudu, který je účastníkem řízení o předmětné ústavní stížnosti, proto III. senát Ústavního soudu, určený podle ustanovení § 10 Rozvrhu práce Ústavního soudu na rok 2020 pro rozhodnutí o vyloučení soudce IV. senátu, dospěl k závěru, že v daném případě existuje důvod podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu k vyloučení soudce P. Š. z projednání a rozhodování věci sp. zn. IV. ÚS 2098/20.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2020

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu