Plný text
ÚS 21/06
Ústavní soud rozhodl dne 8. února 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele F.K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2005 č. j. Nco 218/2005-116, t a k t o : Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti napadl stěžovatel v záhlaví uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo rozhodnuto, že v jeho výroku jmenovaní soudci nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování tamtéž označených věcí. Stěžovatel s odkazem na blíže rozvedené okolnosti tvrdil, že uvedení soudci jsou podjatí z důvodu politického a společenského tlaku na soudce, vytvořeného v ČR ve vztahu k jeho kauzám, přičemž je nutno uplatnit tzv. teorii zdání, podle níž nestačí, že soudce je subjektivně nestranný, ale musí se jako takový jevit v očích účastníků řízení a veřejnosti. V této souvislosti stěžovatel na podporu svého tvrzení poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 105/01 (konkrétně argument o objektivní úvaze, zda lze mít vzhledem k okolnostem případu za to, že by soudce podjatý být mohl), I. ÚS 167/94 (argument, dle něhož postačí, že lze mít pochybnosti o podjatosti) a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt v. Belgie (argument vycházející z toho, že vyloučený je soudce, u něhož se vzhledem k jeho způsobu jednání a chování během řízení vytvořil takový vztah k věci nebo účastníkům, že lze objektivně pochybovat o jeho nepodjatosti). Stěžovatel s ohledem na jím vyvozovanou podjatost soudců posléze namítal porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a domáhal se, aby Ústavní soud v záhlaví uvedené rozhodnutí nálezem zrušil. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud má za to, že v napadeném usnesení Vrchní soud v Praze dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, proč nelze námitky stěžovatele podřadit pod některou ze skutkových podstat vyjmenovaných v § 14 o. s. ř., a proto postačí na obsah odůvodnění jeho rozhodnutí odkázat. Dle názoru Ústavního soudu nevykročil z mezí daných rámcem ústavně zaručených práv, pokud konstatoval, že samotná politická kampaň a rozhodnutí Nejvyššího soudu se nedají považovat samy o sobě za skutečnosti, které by objektivně ohrožovaly nezávislé a spravedlivé rozhodování, jež je naprosto základním principem fungování soudní moci zakotveným v Ústavě, když je zákonnou, resp. ústavní, jakož i morální povinností soudců tento princip dodržovat. Označené argumenty obsažené v citovaných judikátech na stěžovatelem formulované výtky z pohledu kontextuálního potom bez dalšího nedopadají, přičemž ztěží možno po soudcích požadovat, jak stěžovatel uvádí (namítá) v ústavní stížnosti, aby "prokázali", "že se od vlivu politiků distancují, a že při svém rozhodování nebudou tímto tlakem ovlivněni". Protože porušení ústavních práv, jichž se stěžovatel dovolával, Ústavní soud neshledal, bylo mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. února 2006