IV. ÚS 210/06

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností splňující všechny formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo být zbaven osobní svobody jen zákonem stanoveným způsobem podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a rovněž právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. Shora uvedeným usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. b) a c) trestního řádu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, o které rozhodl napadeným usnesením Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře tak, že ji jako nedůvodnou zamítl. Stěžovatel uvedl, že byl obviněn z trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ustanovení § 187 odst. 1 a 2 trestního zákona. Do vazby pak byl vzat na základě skutečnosti, že v jeho případě se mělo jednat o opakování trestné činnosti, pro kterou již byl odsouzen, když z posledního výkonu trestu odnětí svobody byl podmíněně propuštěn se zkušební dobou v trvání sedmi let. Vazba podle § 67 písm. c) trestního řádu byla tedy odůvodněna tím, že předchozí odsouzení pro shodnou trestnou činnost a hrozba výkonu zbytku trestu nezabránily tomu, aby se stěžovatel dopouštěl uvedené trestné činnosti. Stížnost proti tomuto rozhodnutí krajský soud zamítl, přestože v odůvodnění konstatoval, že z protokolu o jednání před soudem prvého stupně nebylo obhájci stěžovatele umožněno vyjádřit se před vydáním usnesení. Krajský soud toto pochybení sice konstatoval, nemělo podle něj však podstatný vliv na správnost rozhodnutí. V takovém postupu stěžovatel shledal shora popsaný zásah do svých základních práv, a proto navrhl, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil. Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníka řízení - Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře - za kterého se vyjádřil předseda senátu. Ten odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a dále uvedl, otázkou namítaného porušení práva na obhajobu se soud zabýval. Dospěl přitom k závěru, že pochybení soudu prvého stupně nebylo způsobilé ovlivnit správnost rozhodnutí. Navíc měl obhájce stěžovatele možnost na toto pochybení reagovat a domáhat se svého závěrečného vyjádření. A i přes pochybení okresního soudu měl stěžovatel dostatečný prostor a možnost vyjádřit své námitky v opravném prostředku, což také učinil. Tyto námitky pak byly soudem shledány jako nedůvodné. Vyjádření k ústavní stížnosti podala za Okresní soud v Českých Budějovicích příslušná soudkyně. Ta odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí, a dále poukázala na skutečnost, že zaprotokolováno není ani vyjádření státního zástupce. Přes toto pochybení nemá účastník za to, že by došlo k porušení "rovnosti zbraní" v procesu tak, jak uvedl obhájce stěžovatele v ústavní stížnosti. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích vedeným pod sp. zn. 5 Nt 2/2006, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů. Z protokolu o jednání soudu o návrhu státního zástupce na vzetí stěžovatele do vazby je patrné, že stěžovateli byly v řízení před soudem položeny otázky týkající se jednak jeho osoby, na které reagoval, a jednak k trestné činnosti, k níž pouze uvedl, že se žádné trestné činnosti nedopouštěl a že využívá svého práva a odmítá se k věci vyjadřovat. Následně soud rozhodl a obhájce stěžovatele podal stížnost do rozhodnutí o vzetí do vazby. V písemném vyhotovení pak namítal, že žádný z vazebních důvodů není naplněn. Stížnostní soud na stěžovatelovy námitky reagoval a konstatoval procesní pochybení okresního soudu, poukázal však na možnost obhájce klást stěžovateli u jednání otázky, případně možnost vyjádřit své námitky buď přímo u jednání nebo v opravném prostředku. Krajský soud se rovněž zabýval opodstatněností vazebních důvodů, námitky stěžovatele však posoudil jako neopodstatněné a nepodložené, a to ve vztahu k osobě stěžovatele, k druhu a k závažnosti trestného činu. Společně se spisem 5 Nt 2/2006 zaslal Okresní soud v Českých Budějovicích rovněž spis vedený u téhož soudu pod sp. zn. 5 Nt 301/2006, ze kterého je zřejmé, že dne 9. května 2006 Okresní soud v Českých Budějovicích zamítl stížnost stěžovatele do rozhodnutí Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 21. dubna 2006, sp. zn. ZT 145/2006 o ponechání ve vazbě. Po podání obžaloby rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě Okresní soud v Českých Budějovicích dne 30. května 2006, č.j. 3 T 80/2006-1079. Stížnost pak Krajský soud v Českých Budějovicích odmítl usnesením ze dne 26. června 2006, sp. zn. 23 To 543/2006. na základě těchto rozhodnutí je stěžovatel nadále ve vazbě. Ve věci probíhá hlavní líčení a další jednání je nařízeno na 8. září 2006. Ústavní soud ustáleně judikuje, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, a nepřísluší mu ochrana "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces. Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných stěžovatelů umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na zákonem vyžadovanou existenci konkrétních skutečností. Výklad "konkrétních skutečností" odůvodňujících vazbu ve smyslu § 67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak, ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení. Rozhodování o vazbě přitom nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazbu nutno důsledně chápat jako zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení. Je přirozené, že rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak dikce příslušných ustanovení trestního řádu. Stěžovatel byl obžalován ze skutku spočívajícího ve speciální recidivě. Pro stejnou trestnou činnost již byl odsouzen a jednání, pro něž byl vzat do vazby, se měl dopustit ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu, jenž mu byl za obdobné jednání uložen. Tyto skutečnosti obecné soudy náležitě vyhodnotily a právní závěry k nimž dospěly, se Ústavnímu soudu jeví jako přiléhavé. Ústavní soud tedy neshledal, že by v daném případě došlo ke stěžovatelem naříkanému zkrácení v jeho základních právech zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a v čl. 8 odst. 2 Listiny. Tvrzené zkrácení stěžovatele v právu na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny Ústavní soud neshledal, když stěžovatel nebyl omezen ve volbě obhájce ani v možnosti konzultací s ním. V řízení o vzetí do vazby pak sám využil svého práva nevypovídat. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 11. září 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu